Srpen 2017

ŠOK A OMLUVA

31. srpna 2017 v 21:12 | Adarra |  O mně
Zjistila jsem, že jsem tu nebyla mnohem déle, než jsem předpokládala... Čas příšerně letí, možná až moc, v některých ohledech. Bohužel se mi už celé měsíce nedaří vymotat ze smršti svého "reálného" života, jak tomu říkám. Už toho mám dost. Vážně.
Ale o tom teď nemluvím. Sem tam mi sem někdo přece přijde, a je mi trapno, když si uvědomím, že jsem autorka de facto komatového blogu, kde chcíp pes. Pro kohokoli s nadějemi je to deprimující a takových věcí je i bez mého přičinění víc než dost. Osobně mě zklame nedokončení příběhů, totální úpadek stránek, kam jsem třebas někdy ráda chodila (to fakt zamrzí, stalo se mi to různých, kam jsem chodila v některých případech i řadu let a dost často - jejich duch se vytratil, nebo zmrtvěly načisto, jak přes ně přešla doba). Je potom autor takové věci ještě autor? Samozřejmě že je, ale... nějak už to není ono. Tedy u těch stránek - mohu si já říkat autorka blogu, když můj počin ještě ani více nerozrostl a už zakrněl a mlčení trvá a trvá a trvá...? To je sporné. Ale já si tak přesto budu říkat, když si na blog vzpomenu, protože plány s ním nejen byly, ale jsou. Jen kdyby to život pes porád nekazil...
U příběhů je to trochu jiná věc. Příšerně mě zklame, pokud miluju nějaký příběh, ať už knižní nebo jen netový, a nedozvím se konec. Pokračování chybí anebo je pro mě nedostupné. To naštve. Mám ráda věci hezky kompletní a znovu, je mi hanba, že já, slavně autorka hned několika příběhů celkem (myslím těch zveřejňovaných, soukromě je jich tolik, že bych to za sedm staletí nesepsala) jsem žádný z těch, které jsem kdy někomu předložila, nedokončila. Stále.
Coby čtenář se nejvíc zajímám o to, zda mi něco přečtení přineslo. Nemusí to být nutně přímo nějaký "vyšší filosofický rozměr a přesah", který ze mě udělá učenou a lepší (brrr, Tarr chraň), ono i bavit se je důležité, a živit duši, to hlavně. Stačilo na tento cíl i to nedokončené? Stálo to za to? No ano. V opačném případě člověk kašle na to, že pokračování není, no ne? Stojíme o nášup, jen když nám chutnalo. Pokud nepřekonáváme "skorosmrt" hladem.
Když mě něco dostatečně nezaujme na to, aby to stálo za můj čas, jdu od toho pryč. Čas je příliš cenný, než aby jej člověk vyplýtval na nesmyslné věci. A pak se konec nedoví, ani když by mohl, a nezáleží mu na tom.
Jako autor, který má vlastní zkušenost s delšími příběhy a osobními trably, a to ne malou (v obou bodech), to dokážu pochopit a neodsuzuju. Jenom mě to mrzí.
Co se tohoto blogu týče, omlouvám se všem, kteří sem kdy zavítali anebo ještě zavítají, ač takových bude jako šafránu, pokud cokoli čekali, krom toho mlčení ovšem, a došli zklamání.
Toto píšu proto, že projekt blogu sama pro sebe za ztrátu času nepovažuji. A pryč od něj nepůjdu. Ta vize je totiž "chutná", když se poněkud podivně vrátím k té před chvílí užité terminologii. Nechci ji vzdát. Nenávidím vzdávání se, když člověku o něco šlo, ať to bylo cokoli.

JEDINÝ záznam roku 2017!!! Božeeee... Nemohu uvěřit. Představovala jsem si to jinak, ne takto zle.
Zaprvé tedy můj šok nad touto skutečností a potom omluva, že k ní došlo.
Mějte se hezky. ;-)