Bestiář - 18. Mučení

11. července 2014 v 16:02 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 18 Mučení

Pokaždé, když mě zahltí vztek, má síla se znásobí. Zrůda ve mně se probudí a běda každému, na koho by padl její hněv. Rungská moc, kolující v mé krvi, se pak totiž projevuje strašlivým způsobem, jako za starých časů. Rozzuřený jsem nezadržitelný. Neporazitelný. A krutý.

Pokaždé, když něco nebo někdo jakkoli ohrozí moji Miliu, se rozběsním na nejvyšší míru a pak se dějí zlé věci. Ani teď tomu nebylo jinak. Nemohlo být.

Cítil jsem, jak to ve mně narůstá, zatímco jsem plnou rychlostí chvátal směrem, odkud jsem ji cítil. Obrovská, brutální síla, díky které moje tělo podalo výkon, na jaký by se žádná normální hyera nikdy nevzmohla. Viník Miliiny bolesti mi neuteče, ať už to je kdo chce. Hnal jsem se lesem, cestou smetal, prorážel a drtil překážející stromy. Přitom jsem cítil a věděl, že ze mě něco padá. Zábrany. Veškerá tak pečlivě nacvičená a vštípená civilizovanost a sebeovládání šly do háje a ještě dál; začalo mi být zcela jedno, co je a není správné. Jako kdysi, zase pro mě bylo dobré jen to, co jsem chtěl, můj cíl. Zachránit Miliu a ztrestat toho, kdo se opovážil jí ublížit. Jakýmkoli způsobem.

Milia bolestně vyla a já už byl skoro šílený. Naštěstí to netrvalo dlouho. Ačkoli jsme od sebe původně byli vzdáleni mnoho mil, protože při stopování kořisti jsme se od sebe poněkud zatoulali, dík mé rychlosti jsem byl na místě činu dřív, než minulo čtvrt minuty.

Vřítil jsem se tam a potom už šlo vše ráz na ráz. Milia ležela bezmocně na zemi, krásný kožich celý zježený. Ve vzduchu visel pach její krve. Útočníkem byl Srponoš, podivný typ démona, mající zčásti podstatu stínu, ale pocházející z Rexodlaků, čili normálních živých tvorů. Temných tvorů. Srponošové jsou velmi nebezpeční a obávaní. Ne však mezi Černočepely. Jakmile grázl spatřil mohutného Černočepela v celé parádě, hrozně se vyděsil. Odskočil od mé družky a pln hrůzy se dal v útěk. Tedy pokusil se. Bezúspěšně.

Se zavrčením jsem na něj skočil takovou rychlostí, že jsem ho popadl dřív, než se vůbec stihl pohnout. Moje mysl však byla ještě rychlejší než moje tělo - vrhl jsem ji do té jeho jako zlé kopí, které se hladce zařízlo právě tam, kde to bolí úplně nejvíc.

Takového kvílení běžnými metodami mučení nedosáhnete. Ničím jiným tak nezničíte něčí duši. Černočepelský dar je takovým postrachem právě kvůli tomu - kvůli TOMUHLE. Duše je totiž to nejcennější, co každý živý tvor má. A je také nejcitlivější. Naše specifická schopnost snadno napáchá na duši nevratné škody a umí ji i zcela zlikvidovat. Navždy. Obvykle se ale spokojujeme s mučením a trvalým zmrzačením. Jsou rány, které ani magie nevyléčí…

Srponoš v agonii řval a jeho mrzké duši přibývaly šrámy. Kromě nesmírné zuřivosti, která mnou cloumala, jsem pocítil i dotek další emoce - potěšení. Jako každý mého rodu, i já jsem vlastně sadistický, a to, že se normálně ovládám, neznamená, že tyhle věci cítím jinak než dřív. Se slastí jsem se zařízl ještě hlouběji. Srponoš se přede mnou svíjel a trpěl tím nejhorším způsobem, jaký vůbec existuje. Milion smrtí nemůže takovou bolest vyvážit. Zatímco on zažíval nevýslovné utrpení, já se z toho radoval. Bylo to tak normální, tak přirozené.

Pohroužen do mučení a ničení nepřítele jsem skoro ani nevnímal Miliino zajíkání. Jen malá část mého já ho postřehla a pozastavila se nad ním. Nebyl v něm ani tak strach, spíše zděšení, smutek a lítost. V opojení jsem málem zapomněl, že jsem vlastně nechtěl, aby mě takhle Milia viděla. Tuhle svoji stránku jí ukazovat nechci. Nemohla by ji pochopit.

Něco na mě křičela, skoro jsem ji neslyšel přes Srponošův řev. Najednou už jsem se necítil tak dobře. K čertu s tím! Bez nadšení jsem začal couvat z duše své oběti a dával si při tom na čas. Zpola jsem váhal a vzpouzel se, měl jsem chuť proces dokončit. Utnout to takto předčasně by bylo jako utnout předčasně sex. Byl jsem v pokušení dovést trýznění Srponoše až do konce, ke kterému už nebylo daleko. Už jsem to skoro udělal.

Jenže Milia mi zničehonic skočila kolem krku. V lidské podobě a celá nahá. "Tak už ho nech!"

Zavrčel jsem a ohnal se po ní, sotva stihla ucuknout, jinak bych ji kousl.

"Prosím," zašeptala a oči se jí leskly slzami.

Zase ta odporná rozpolcenost - na zlomek vteřiny jsem ustrnul zcela zmaten a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem zrovna v nejlepším a celé to přímo volalo po dokončení. Udělal jsem to už tolikrát… Tak starému, tak zakořeněnému zvyku se nesmírně těžko brání, navíc když je přirozený jako dýchání. Úplně jsem se zachvěl zoufalou touhou - potřeboval jsem to. Tak moc.

Jenže tu byla ona. Stála tu přede mnou a plakala. Netroufla si ke mně znovu přiblížit. Jen ke mně nešťastně natahovala ruce v gestu… Čeho? Prosby? Varování? Grrr. Někdy lituju, že jsem tak komunikačně tupý. Neumím druhým naslouchat a rozumět.

Co je víc?

S povzdechem jsem pustil Srponoše se svého myšlenkového sevření a vzápětí jsem mu ukousl hlavu a zahodil ji. Jeho tělo se rázem rozplynulo a těžce pochroumaná duše odlétla. Přežila.

Proměnil jsem se zpátky do lidské podoby a přičaroval si oblečení. Na Miliu jsem se ani nepodíval. Jen jsem ji někde za sebou slyšel tiše vzlykat.

"Musíme na tu poradu," ucedil jsem nerudným tónem a nečekaje na ni jsem se prostě přemístil. V jediném okamžiku jsem zmizel z lesa a objevil se asi o tisíc mil dále, poblíž schůzového místa Rady. Ubrečenou, poraněnou Miliu jsem prostě nechal samotnou v lese.

Vykročil jsem na schůzi a skřípal zuby. Proč mám takový vztek?

O chvíli později jsem se najednou zastavil a nakrátko přestal dýchat.

Proč si připadám tak mizerně? A to, co cítím… Je to lítost? Proč?

Oklepal jsem se a se zavrčením zase vykročil.


Do hajzlu s tím vším!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama