Bestiář - 17. V lese

10. července 2014 v 14:21 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 17 V lese

Miluju šerijský Velký hvozd. Oficiálně se jmenuje Šerý. Kdysi pokrýval skoro celý kontinent, a i dnes je obrovský, ačkoli nemalou část své rozlohy dávno ztratil. Šerie byla na počátku mnohem divočejší, než je nyní - potom však přišli Laihirové, gryfové, skřeti a po nich lidé. Zejména poslední zmíněná skupina se na vzhledu země významně podepsala. Je zřejmě dáno samou lidskou podstatou, že se s nezkrocenými lesy moc nekamarádí. Kácí a kácí, a nebýt draků a gryfů, kteří jsou mocní a ve svých zásadách neoblomní, káceli by ještě mnohem víc. Lidé jsou odvěkými nepřáteli lesa, a kam vlezou, tam po nich zbyde holá pláň.

Já mám tedy ale fakt co říkat, vzhledem k tomu, co na místech, jež jsem poctil svojí nadvládou, zbylo po mně.

Každopádně mocní šerijští tvorové dovolili lidem vymýtit jen tolik lesa, kolik opravdu potřebovali, aby měli suroviny a prostor k životu. Další mýcení je přísně zakázáno a trestá se smrtí. Velký hvozd je pýchou Šerie, poslední loveckou baštou všeho dravého a svobodného. Místní nadpřirození si ho cení. Žádný div, že jej chrání.

Sotva jsme vyběhli z Irtai-Varmanu, vzali jsme na sebe, Milia i já, zvířecí podobu. Sice jsme byli dosud blízko domů a někdo nás mohl vidět, ale na tom nesešlo. Lidé o naší podstatě dlaků vědí. A při naší moci nás nemohou nijak ohrozit, ani kdyby chtěli. Občas se někdo takový najde, komu se naše zvířecí stránka příčí. Dokud se zdržuje otevřeného odporu či útoků, držíme se zpátky i my. Pár zapřisáhlých nepřátel dlaků si ovšem nedalo říct a skončilo v mém žaludku. To byly ale krajní případy, nebylo jich moc.

Milia je ve své hyeří podobě snad ještě hezčí než v té druhé. Jako každá hyera druhu Grauwulf má uhlově černou srst a stejně zbarvená brka na křídlech. Přesto není obyčejná a i nezasvěcenec by ji mohl snadno rozpoznat. Na několika místech má totiž krásně jasně zlaté chlupy, trochu na uších a kolem očí, na bradě, na lopatkách i nad předními tlapami. Taky konec ocasu má zlatý, a konce nejdelších per také. Je nádherná. A jedinečná.

Já žádné barevné znaky v srsti nemám, jsem prostě černý. Jako samec mám mírně robustnější stavbu těla a jsem malinko větší. Podobně jako Miliu by mě ale mezi ostatními místními hyerami šlo lehce určit, mám totiž rudé oči, v obou svých podobách. Je to tím, že jsem Černočepel. Běžní Grauwulfové mají v hyeří podobě oči ostře žluté nebo nanejvýš do oranžova.

Nejprve jsme si dali závod. U prvních stromů jsme toho nechali a z legrace jsme se trochu poprali. Samozřejmě bez použití zubů. Jen jsme se navzájem pováleli po zemi a po sobě. Potom se Milia vznesla a krouživými nálety mě lákala taky nahoru. Vyrazil jsem za ní a málem ji srazil. Do lesa jsme vletěli jako dvě rozdivočená chlupatá tornáda. K nejlepším lovištím je to kus cesty, proto tam většinou raději letíme, než běžíme. Je to rychlejší. Milia má soutěživého ducha, já ostatně také, takže když jsme spolu, neobejde se lov bez blbin. Pokud na ně máme čas. Bohužel si nikdy nemůžeme dát čestný souboj, protože já mám díky svým přehnaně mocichtivým předkům příliš velikou sílu. V jakémkoli zápase bych Miliu naprosto rozdrtil.

Brzy jsme okraj lesa nechali daleko za sebou. Šerý hvozd se pod námi rozprostíral do všech stran jako nekonečné zelené moře. Tvoří ho stromy listnaté i jehličnaté rostoucí v dokonalém souladu, mezi nimi spousta úplně jiných rostlin, mnohé ještě vyšší než samotné stromy. Žádné místo nevypadá stejně jako jiné a všechna jsou krásná.

Milia navrhla jižní směr, tak jsme se tam vydali. Klesli jsme níž a nakonec přistáli na jednom z míst, kde byla klenba stromů protrhaná a bylo možno proklestit si cestu až na zem. Nedaleko byla slavná Stříbřitá jezírka. Napájejí se z léčivého pramene a jsou plná kouzelných ryb. Žádnou z nich nespatřilo oko smrtelníka.

V okolí se to hemžilo zvěří. Milia laškovně poskočila, drcla do mě a z její mysli jsem uslyšel: Východ, nebo západ?

Západ, pomyslel jsem si. Drcla do mě znovu jako hravé mládě do sourozence. Tak já si ho beru, opáčila vesele a vítězně na mě vyplázla jazyk. Mrška jedna, není to poprvé, co mi vyfoukla loviště. Nevadí, však já jí to nějak vrátím. Nechal jsem jí západ a sám šel k východu. Zachytil jsem stopu, která působila zajímavě. Hm. Dariery mají zrovna mladé. To bude pochoutka.

Byl to dobrý lov. Skončil jsem tak plný lahodného masa malých darier a co líp, jejich vyhlášené osvěžující krve, až mě z toho popadla málem euforie. Šel jsem se napít vody, abych si spláchl tlamu, a z myšlenkového napojení na Miliu jsem cítil, že má milá se právě krmí vzrostlým melebem, o polovinu větším než ona sama. Melebí maso je dobré, ale proti darierám chutná jako by bylo ze sto let staré chromé krávy. Milia vycítila moji zlomyslnost a tiše zavrčela. Máš, co sis vybrala, řekl jsem jí.

Uvelebil jsem se u potoka a v klidu čekal, až Milia dojí a připojí se ke mně. Slunce stoupalo a poledne už nebylo daleko. Měli jsme na plánu tu pitomou poradu, a já pak musím ještě mluvit s Ebidramonem. To, co mu řeknu, ho určitě vyděsí. Ale říct mu to musím.

Byl bych snad usnul, ale zničehonic mě vzburcoval Miliin výkřik. V hlavě mi zněl přímo ohlušivě, ušima jsem ho slyšel spíš zdálky. Potom ke mně dolehla její bolest a kdesi v hrudi se mi všechno sevřelo.


Rázem nic jiného neexistovalo. Vrhl jsem se vpřed.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama