Bestiář - 16. Doma

7. července 2014 v 21:22 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 16 Doma

Přivítala mě s tím jejím něžným úsměvem, na který bych mohl koukat celé dny. Mám ho vrytý do paměti a kdykoli si ho představím, naplňuje mě blaženým poklidem. Pomáhám si jím ve chvílích, kdy mám problémy se zvládáním svých přespříliš divokých emocí. Docela to funguje. Mimochodem, jen díky tomu jsem dosud nevztáhl na Tiernese ruku. Kolikrát bych ho tak rád aspoň zfackoval, když už nic jiného…

"Co ti je?" zeptala se Milia tiše a maličko posmutněla. Jsme na sebe tak napojení, že bych před ní svou skleslost neutajil, ať bych se snažil sebevíc. Beztak PŘED NÍ svoje nitro netutlám. Proč taky?

"Ale nic…" Čili nic podstatného ani výjimečného.

Přistoupila ke mně a vzala mě za ruku. Levou. Jemně si ji položila na tvář. "Já tě neodsuzuju. Víš to, že? A jsem tu pro tebe," pronesla vážně a vpíjela se do mě oříškovýma očima, které jsou tak krásné.

"Vím," ujistil jsem ji a opětoval její pohled. Jak je možné, že ji to neděsí? Druzí se střetu s mýma očima vždycky vyhýbají, nahání jim strach. Milia je jiná, vždycky byla. Nikdy se mě ani trošku nebála - naprostý div. Nejen že si nikdy plně nepřipustila racionální myšlenku, že jsem strašlivě nebezpečný a vlastně zlý, ale ani v mé přítomnosti nezakusila ten instinktivní neklid a hrůzu, kvůli kterým tak odpuzuju ostatní. Fakt zvláštní. Necítila žádný strach ani tehdy při našem úplně prvním setkání, kdy jsem ji chtěl zabít. Na rozdíl od ní na to nerad vzpomínám. Jestli ji ta představa nezneklidňuje, tak mě teda ale jo.

Opřela si hlavu o moje rameno a spokojeně vydechla. "Jsem ráda, že už jsi doma." Znělo to upřímně a také to upřímné bylo.

Potom mě za ruku dovedla do naší ložnice - dá-li se to tak nazvat - a posadili jsme se vedle sebe na postel. "Před chvílí došel vzkaz od Ebidramona. Zítra v poledne schůzka Rady. PŘIJĎTE OBA - to fakt zdůraznil, asi má strach, že mu zase utečeš," sdělila mi pobaveně, "nicméně taky ti mám vyřídit, že před schůzkou si na tebe udělá čas, jestli mu potřebuješ něco důležitého sdělit."

"To potřebuju."

"A co?"

Pověděl jsem jí to. Zvážněla. Potom však řekla: "S tebou se nebojím ničeho." No prosím, to je celá ona. Postaví se čemukoli, jen když mě při tom bude mít po boku. Nemá v moje schopnosti o nic menší důvěru než já sám - možná ji má dokonce větší. Vím, čím to je. Jenom si nejsem jist, zda mě to má těšit či nikoli.

Znenadání přeladila. "Zase tě to dneska trápilo?"

Na tyhle emoce si asi nikdy nezvyknu. Nikdo se mnou takhle nejedná. Takhle… chápavě a soucitně. Nejsem ten, koho by bylo záhodno litovat. Nemá to ta Milia nějak popletené? Láska je vážně divná, a zřejmě opravdu slepá. Musel jsem si nad tím trochu odfrknout, než jsem odpověděl.

"Nijak zvlášť. Zase jsi něco cítila?"

"Jistě že cítila," její hlas ztvrdl, "je to z tebe cítit na dálku, ta bolest a rozpolcenost. Kolikrát tě o tom budu muset ještě přesvědčovat? Už jsi byl někde tady poblíž, když to na tebe zase přišlo."

A pak zas ta něha. "Mám o tebe starost. Neměl by ses v tom takhle utápět. Vím, že se nikomu cizímu nesvěříš, ale mně můžeš. Vždycky. Já tě pochopím. Mrzí mě, že tě to tolik bolí. Chci ti pomoct."

Zavrtěl jsem hlavou. "To nejde."

Odtáhla se ze své pozice na mé hrudi, aby se na mě mohla podívat. "Tím, že na sebe budeš zlý, ničemu nepomůžeš. A nikomu."

Nedokázal jsem potlačit další odfrknutí. "Takhle by ses měla ptát někoho jiného. Já jsem v pořádku. MNĚ nikdo neublížil."

"Ale ano," nesouhlasila, "ty sám si ubližuješ. Pořád. Víš… nesmíš to vzdát. Jednou to přijde… vím to."

"Co?"

"Smíření," řekla prostě, jako by tím bylo řečeno vše. No ale copak já tomu rozumím?

Nějakou dobu jsme mlčeli. Nechali jsme mluvit svoje ruce, svoje paže, svoje ústa. Vdechoval jsem její vůni. Hladil jsem ji prsty i jazykem. Oplácela mi to. Když jsem ji drobátko rafnul, zareagovala tak čile, že zdrženlivosti byl konec. Vrhli jsme se na sebe. Tenhle večer patří jenom nám.

Zůstala na mně ležet a jemně se probírala mými vlasy. Nechal jsem svoji ruku toulat křížem krážem přes její tělo. Byl naprostý klid. Klid a mír. Smíření???

Vzala mě za loket a přitáhla si ho k očím.

"Milio, nech toho," ohradil jsem se a cuknul jsem levačkou. Držela ji pevně. Prohlížela si Znamení. Snad jediná věc, která mi po tak příjemných zážitcích může pokazit náladu. Tarre Stvořiteli, Milio!

"Ty nejsi zlý, Wardlaku," prohlásila, jako když vánek zaševelí. "Já už to vidím dávno. Je jen otázka času, než to pochopíš i ty sám." A políbila mi předloktí, hned vedle hrozivého Znamení.

Nehádám se, s ní už teprve ne, tak jsem to nechal být. Pravda je, že NA NI nejsem zlý. Ale na ostatní…
Navzdory těsnosti našeho spojení stále jsou věci, na nichž se prostě neshodneme.

Ráno jsme se vzbudili a skoro jsme nevěděli, která ruka a noha je čí. Jen skoro.

"Co říkáš lovu? Vyrazíme si? Ximonn tě prosí o další xerfarián na pokusy. A můžem se před poradou aspoň najíst."

Měl jsem docela hlad, tak jsem Miliin nápad hned přijal. "Dobře, jdeme. Čas ještě máme. Nevíš, co Ximonn s tím vším xerfariánem provádí?"

"Snaží se vynalézt protijed na Tresť šílenství."

"Aha." No, to žádá o pomoc toho pravého. Tresť šílenství jsem míval ve velké oblibě. Samozřejmě jsem ji nikdy nepil. Ale se zvrhlým potěšením jsem ji ordinoval všem, kdo si troufli mi odporovat a zároveň byli příliš cenní, aby byli zničeni.

Hmmm. Nebylo by k zahození, kdyby někdo vymyslel protilék na ten prokletý dryák, tak oblíbený mezi mocnými otrokáři a tyrany. Ačkoli moc nevěřím, že se to Ximonnovi kdy podaří.

Vydali jsme se ruku v ruce k lesu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama