Bestiář - 14. Neklidný

1. července 2014 v 22:11 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 14 Neklidný

Vrátil jsem se do Šerie.

Jakmile jsem byl zpátky v Ereghíatu, poslal jsem zprávu Ebidramonovi. Byla krátká a jasná: "Musíme se sejít!" Snad rudý drak aspoň ocení, že znovu nezván nelezu na jeho milovaný ostrov Špičák, navíc tak krátce po tom, co jsem tam byl. Kdybych tam šel hnedle zas, draci by to brali jako provokaci. Ne že bych si něco dělal z toho, co si myslí. Ale nač zbytečně dělat dusno.

Vydal jsem se do Irtai-Varmanu s hlavou plnou myšlenek. Nová hrozba mě dočista posedla, zabral jsem se do toho jako do regulérního válečného tažení. Války, to je moje. V tom se vyznám. Žádný div, vždyť moje jméno v překladu znamená "K válce zrozený". Pfff, to teda odhadli.

Milia nebyla doma. Cítil jsem její duši na východě v lese. Loví. Nebudu ji rušit.

Zmítal mnou takový neklid, že jsem doma nemohl vydržet. Neměl jsem tam stání, musel jsem něco dělat. Honem, nejlépe hned. S vynaložením nemalého sebezapření jsem se uklidňoval. Nesnáším nečinnost, není mi vlastní. Nikdy nebyla. Když mi někdo stál v cestě, prostě jsem na nic nečekal a zbavil se ho. Každý problém jsem řešil neprodleně. Každou výzvu přijímal okamžitě. Tyhle průtahy a ztráta času, jež s sebou spolupráce s druhými přináší, mě štvou. Nejlepší je na nikoho nespoléhat a všecko udělat SÁM.

Grrrr. V takových chvílích, jako byla tahle, mi spojenectví přišlo být to samé co vězení. Už si nemůžu dělat, cokoli, kdykoli a jakkoli se mi zlíbí, jako dřív. Uvolil jsem se, že se nechám omezovat, za cenu toho, že budu o něco menší zrůda, než jsem kdysi byl. Chráním je, místo abych jim ubližoval, patřím do jejich "organizace". Musím se ale podle toho chovat. Získal jsem nové zázemí a trochu toho klidu s Miliou v její domovské zemi. Zaplatil jsem za to ale vlastní svobodou.

Ještě jednou: Grrr! Proč se na to vlastně nevykašlat? Ale to já nemůžu. Jak by se mnou potom Milia mohla vydržet? Jak bych se sebou vydržel já sám?

Naléhavý vzkaz, který mi náhle došel z jihu, z Achaadu, se mi stal vysvobozením. Nechal jsem užírání se a rozletěl se tam. Potřebují lovce příšer - no tu jsem, zkrocený netvor Wardlak Temné srdce k vašim službám.

Mým nejnovějším "cílovým objektem" byl jakýsi cholerický štírodlak, kterému už byla divočina malá a tak si usmyslel rozšířit své loviště. Podle jeho velikosti jsem usoudil, že je nejméně tisíc let starý. Přední klepeta měl tak velká, že by mohl přeštípnout dvěstěletý dub jediným stiskem. Před délkou jeho zkrouceného ocasu by se schoval i leckterý bazilišek. Zrána se přikolébal z lesa a dal se do demolice blízkého městečka. Celá východní čtvrť vypadala, jako by ji převálcovalo stádo olifantů. Obyvatelstvo vzalo kramle, až na pár aspoň trošku chrabřejších jedinců, kteří se pokoušeli megaštíra zahnat zapálenými střelami.

Jedním z nich byl Tiernes. Zavrčel jsem si pro sebe. Co ten tady dělá?

Jsou to blbci. Copak nevědí, že štírodlakům obyčejný oheň neublíží? Takhle akorát podpálí město. Výborně, Tiernesi. To jsi vymyslel ty? Hloupý jsi na to dost. Nikdy nepochopím, proč tě chtěli do Rady. Nebyla to tlačenka? To si musím zjistit.

Bez okolků jsem si to namířil přímo k udatným žhářům a houkl jsem na toho blbouna: "Co myslíš, že děláš?"

Nadskočil leknutím - ten se taky vždycky nechá zaskočit, vůl jeden - a obořil se na mě: "Co kdybys nám místo blbých keců raděj pomoh?"

"Proč s ním nebojuješ? Je to jenom štír. Copak ani na něj nestačíš?"

Zrudl vzteky a hodil krátký pohled na hořící oštěp, který držel v ruce. Napadlo ho, jestli ho místo na dupajícího štíra nemá vrhnout na mě. Třeba bych nechal těch nekonečných drzostí.

"Nenechal," ujistil jsem ho s lehkým odfrknutím, "oheň mě ani nebolí, víš?"

"Přestaň se mi sakra hrabat v hlavě!" křikl už vážně naštvaně. Jo, ty mi můžeš taky. Ano, myslím si o tobě to samé. Ne, vypadnout nehodlám.

"Jak ty si můžeš vůbec říkat hyera…," utrousil jsem a dál už jsem se o něj nestaral. Bojí se bojovat, jeho věc. Zřejmě jeho schopnosti vážně stojí za starou belu. Každá jen trochu obratná hyera by se štírodlakem udělala krátký proces, nehledě na to, jak může být velký. Tiernes je prostě sketa, nic víc.

"Hej, vy tam! Nechte toho! Všichni! Táborák si dáme jindy, teď už to uhaste a jděte. Postarám se o něj."

Naštěstí mě poslechli bez dalších řečí. No hurá. Tiernes taky, ačkoli si neodpustil pár sytě nenávistných pohledů mým směrem. Jo, nápodobně.

Zakrátko jsme tu zbyli jen štírodlak a já. Zaregistroval mě a přestal si labužnicky kopat do okolních budov, beztak už zralých k demolici. Místy v okolí ještě něco plápolalo, ale oheň se chválabohu nerozšířil dál. Štír se natočil hlavou ke mně a na uvítanou zacvakal klepety.

Jo, taky tě rád vidím. Příště mi můžeš poslat pohled z pekla, hochu.
Vrhli jsme se na sebe.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama