Červenec 2014

Bestiář - 20. Pravý stav věcí

19. července 2014 v 12:22 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 20 Pravý stav věcí

Všichni se ke mně otočili. Zase jsem byl jednou ve středu pozornosti. A opět za situace, kdy mě to nijak netěšilo.

"Ano?" otázal se předseda Rady důrazně, když jsem se krátce odmlčel.

"Musíme si vážně promluvit," řekl jsem. Sakra, to jsem nemohl začít líp? Tyhle rádoby kultivované fráze mi pěkně lezou krkem. S podrážděným odfrknutím, které protentokrát nepatřilo nikomu z nich, ale mně, jsem pokračoval. "O tom, co se stalo v Grauworru."

"No konečně," vydechl Laihir Akbar. Jeho starší bratr Abastak navázal: "Tak začni, Temné srdce."

Mizerné psisko. Další takový, který by na mojí popravě určitě seděl v první řadě. Naštěstí pro mě jsem vždy byl a stále jsem příliš mocný, než aby mě mohli oficiálně hnát k soudu a potrestat za mé četné zločiny. Ne že by to nikdy nezkusili. Hlupáci, ti si dali!

"Nejsou tu Tiernes a Bhûmrr," poukázal Gligr. Byl pro ukončení schůze, protože chtěl odejít a ne poslouchat řeči nějakého zrádného černokněžníka, tedy mě. Jeho problém - já ho tu přece násilím nedržím. Ať si klidně jde.

Vtom se do toho poprvé vložila ta jediná osoba, kterou jsem momentálně chtěl slyšet. Nymfa živlů, mocná čarodějka a také neobyčejně krásná Siréna Gaia promluvila svým charakteristickým příjemným hlasem a všichni přítomní samci (včetně mě) na okamžik ztuhli slastí.

"Pověz nám, Wardlaku Temné srdce, co jsi v Grauworru zažil."

S trochou úsilí bych jí mohl odporovat, no ale proč bych to dělal? Jedinou větou umlčela všechny, kdo chtěli něco namítat, a umožnila mi tím udělat to, co jsem chtěl - informovat Radu o jednom z nejhorších nebezpečí, jaká kdy Veškerenstvo postihla. Klidně jsem všem vyprávěl, jak jsem ovládl podstatu mého bývalého domovského světa a s jeho pomocí potom prozkoumal záhadné skládanky. Pověděl jsem jim i o tom, že mě během toho někdo napadl, a popsal jsem onen boj.

Poslouchali pozorně, dokonce i Gligr s Abastakem, kteří nic z toho prve slyšet nechtěli. Postupně jim došlo, že to od nich bylo hloupé, a Abastak se dokonce trochu zastyděl. Nu, to je pokrok!

Gaia vyslechla moje líčení velmi zaujatě, a jak jsem se blížil ke konci, její nádherná tvář se stávala stále vážnější. I Ebidramon zvážněl a přitom prakticky celý ztuhl. Gryfové byli znepokojení a zmatení, Laihirové zneklidněli a skoro se začali bát. Oistrighottka s ukrutně dlouhým jménem mě doslova provrtávala pohledem a uvnitř se hádala sama se sebou. Byla stále na vážkách, pokud šlo o to, na kolik mi může důvěřovat. Ne tedy, že by si myslela, že lžu. Spíše pochybovala o čistotě mých úmyslů. Klasika.

"Zní to závažně. Co si o tom myslíš ty sám?" zeptala se mě Gaia, sotva jsem skončil.

Zvedl jsem hlavu a přelétl je všechny pohledem. Budou to považovat za absurdní, ale i tak jim to musím říct. Napadlo mě, jak to podat, a skoro jsem se tomu ušklíbnul. Začal jsem triviální otázkou: "Z kolika základních Prvosil se skládá Veškerenstvo?"

Ze tří: síly neživé (Nongawáeh), síly živé (Gawáeh) a síly magické (Lestranda). Každé jen trochu odrostlejší dítě nebo mládě jakéhokoli tvora z vyšších světů by vám řeklo to samé. Je to úplně první a základní poučka o Veškerenstvu, kterou tu zná ÚPLNĚ každý.

Někteří členové Rady nepatrně vykulili oči nebo pootevřeli čelist údivem nad tím, že jim kladu takovou hloupou otázku. Většina však pochopila, že k tomu mám nějaký důvod. Nenamáhali se mi ovšem odpovědět - bylo to zbytečné.
Po půlminutě ticha jsem rovnou pokračoval: "Obecně se soudí, že ze tří. To ale možná není pravda."

"Jak tohle myslíš?" reagoval okamžitě Ebidramon. Navenek to na sobě nedal znát, ale upřímně se polekal. Správně tušil potíže. Veliké potíže.

Přešel jsem rovnou k věci. "Ty skládanky stvořené černou magií, které mají za úkol ničit životní sílu Gawáeh, v sobě ve skutečnosti žádnou ze tří základních sil nemají, a ten netvor, co na mě zaútočil, také ne."

"To přece není možné," namítl Cyrian.

"Je to možné," zavrtěl jsem hlavou, "v magii je možné všechno. Je to divné, to ano. Nevídané. Neskutečné a neuvěřitelné. Ale určitě ne nemožné." Odhrnul jsem si vlasy z očí a mluvil dál. "Vím, co jsem viděl a cítil. Nepletu se. S ničím takovým jsem se ještě nikdy nesetkal. Je to nové. A bezesporu strašlivé, protože je to cizí, zlé, totálně ničivé a nemáme vůči tomu žádnou obranu."

"Že tohle říkáš zrovna ty," neodpustil si Abastak. Protočil jsem oči a obrátil se přímo na něj. "V záležitosti téhle nové hrozby jsem na tom úplně stejně jako vy. Jako každý živý tvor jsem odkázaný na Gawáeh a mám Tarrovu duši. Jestli se stane něco špatného, dopadnu jako vy, rungská moc mi nepomůže. Tohle může navždy zničit celý systém, je to horší než Černočepelové, jestli ti to ještě nedošlo, troubo."

Černobílý pes se samozřejmě urazil a zasáhnout musel Ebidramon. "Okamžitě toho oba nechte. Wardlak má pravdu, máme co do činění s něčím úplně novým. Co ještě jsi zjistil?"


"Skládanky nemají žádnou životní formu, je to jen zhmotněná magie, nejsou to žádní tvorové nebo něco na ten způsob. Jsou to magické stroje. Zcela neosobní, předem naprogramované. Množí se dělením - vícero způsoby. Pokaždé, když někdo v boji skládanku rozdělí, nebo oddělí její část, ať už fyzicky nebo podstatou, skládanka se rozmnoží. Ze sebemenšího útržku bleskovou rychlostí vyroste celý kus a okamžitě se přidá k ničení. Skládanky se mohou dělit i samy, bez cizího přičinění. Vysají život ze všeho, na co narazí, a získanou energii využívají k vlastnímu růstu a dělení. Jejich počty rostou exponenciálně. Ta, co se před časem objevila u nás v Březové, byla zřejmě úplně první. Byla jen jedna. Nechtě jsem z ní nadělal asi sedmdesát kopií. Tehdy jsem ještě nevěděl, co dělám a co tím můžu způsobit. Březovští obyvatelé nepoznali, o co jde - měli ji za zmutované zvíře z Boerffasu, dokonce ji chtěli prodat otrokářům. Ne, samozřejmě že bych to nepřipustil, Ebidramone. Otrokářství nepodporuju. Poté, co jsem skládanky zahnal rungskou silou, napadly Grauworr. Bratrstvo proti nim bylo bezmocné, protože klasická magie ani naše moc na ně neúčinkují. Během boje v Grauworru se skládanky tak rozmnožily, že teď už jich je několik tisíc. Jejich počet určitě dále poroste děsivým tempem. Nemusím vám snad vysvětlovat, co to znamená - obrovské škody a ztráty na životech. Navíc, jestli to celé rychle nezastavíme, dojde dříve nebo později k zániku Veškerenstva. Skládanky nebudou mít nikdy dost, budou pokračovat v ničení a vysávání živé síly, dokud veškerý život nepohltí a nic nezbyde. Bez Gawáeh zaniknou i druhé síly a sama existence se zhroutí. To by zničilo i samotného Tarra Stvořitele, natož nás. Je mi jedno, jestli do toho půjdete nebo ne, ačkoli myslím, že byste to fakt ignorovat neměli. Já už mám jasno: budu bojovat. Jak se skládankami, tak i s tím, kdo je stvořil. S vámi i bez vás. Tak co? Budete něco dělat?"

Bestiář - 19. Volby

18. července 2014 v 14:29 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 19 Volby

Tentokrát se schůze konala na panství gryfa Tapechara. Má poblíž pěkný zámeček a kolem něj upravené zahrady. Dále se však rozprostírá civilizací nedotčená divočina, v níž se plně odráží divoká nespoutanost gryfů. Celá oblast spadá pod jejich vládu.

Sotva jsem se přiblížil k ostatním, hned jsem poznal, že je už Ebidramon stihl informovat o událostech v Grauworru i mých zjištěních o nebezpečných skládankách, ničících životní sílu. Prostor kolem účastníků setkání byl cítit napětím, neklidem a obavami. Všichni zachmuřeně mlčeli - dokud jsem se neobjevil.

Ledva jsem tam dorazil, sesypali se na mě. Sice jenom slovně - fyzicky se ke mně přiblížit by se nikdo neodvážil - ale i tak to bylo nezvyklé a nepříjemné. Jsem raději, když mě nechávají spíše na pokoji. A oni tohle. Ó, Rungu, Vládče světů!!!

"Cos to dělal v tom Grauworru? Kuješ s rodinkou něco?" obořil se na mě Tiernes pěkně zhurta.

"Vysvětli nám, jaks to myslel s tím ničením životní síly!" žádal gryf Cyrian. Tapechar přizvukoval: "To přece není možné!"

"Kde máš Miliu?" ptal se Ebidramon, který si okamžitě všiml, že se mnou má milá není.

"Opravdu ovládáš magii principů?" vyzvídal Laihir jménem Akbar. Z jeho tónu i myšlenek bylo znát, že si nedovede ujasnit, kterou odpověď by na svou otázku chtěl slyšet.

Klisna Oistrighotta, jejíž složité jméno si pořád nejsem s to správně zapamatovat, přidala svou trošku k totálnímu mumraji: "O čem chceš mluvit s Ebidramonem? Neměli bychom to slyšet všichni?"

Takhle se navzájem překřikovali jako hejno nějakých bláznivých hus a každý chtěl to své slyšet jako první. To je teda přístup. Jestli to není ironie, že právě oni mě chtějí učit, co znamená rozumná diskuze a diplomacie. Pche! Hádejte se jako báby na trhu, tím se situace určitě vyřeší.

Mlčel jsem, dokud jim nedošlo, že na mě jejich jekot neplatí. Ignoroval jsem je tak dlouho, než se všichni uklidnili a s různě hlasitými povzdechy se usadili do obvyklého kruhu. Místo po Ebidramonově pravici zůstalo zase prázdné - ještě nemáme zástupce předsedy. Tedy přesněji - opět ho nemáme. Tahle pozice má překvapivě vysokou úmrtnost. Fakt se Gligrovi a Tiernesovi divím, že se na ni tolik cpou.

"Ještě nejsme všichni," zkonstatoval Ebidramon, jakmile se všichni utišili a on přelétl pohledem celý kruh. Spočinul rubínovýma očima na mně. "Kde je Milia, Wardlaku?"

"Brzo přijde."

Cyrian po mém levém boku se lehce zachvěl a střelil po mně vyplašeným pohledem. No jistě. Byl mi ze všech nejblíž a tak lépe než ostatní cítil ten chlad v mém hlase, i zlověstnou auru, která mě obklopuje pokaždé, když jsem naštvaný. Cyrian není žádný zvláštní zbabělec, ale přesto měl sto chutí ode mě ucouvnout. Budiž mu přičteno ke cti, že to neudělal.

Vnímavý Ebidramon přivřel oči a ptal se dál: "Co se stalo?"

"V lese nás přepadl Srponoš," přiznal jsem neochotně. Co je Ebidramonovi po tom? Není jeho úkolem hlídat každý můj krok.

Členové Rady naklonili hlavy směrem, kterým ležel Šerý hvozd. Draci, gryfové, Oistrighottka i Laihir hlasitě sykli a otočili se zpět ke mně s krajně pohoršeným výrazem. Vycítili stopy magie, kterou jsem použil. Té, pro niž jsem všude dodnes zatracován.

"Bylo to nutné?" zahřměl Ebidramon přísně. Ostatní se přikrčili, já se ale nebál ani za mák. Mohl bych červeného draka zabít, kdykoli by se mi zachtělo, jako by nebyl víc než ještěrka. Proč bych se od něj měl nechat zastrašit, že?

"Bylo," ozvalo se zničehonic za mnou. Milia. Právě dorazila a bez okolků si sedla vpravo vedle mě.

"Zachránil mi život," prohlásila Milia zvýšeným hlasem, aby ji každý slyšel, a tónem, který nepřipouštěl spekulace. Umlčela i rýpala Tiernese. Však je taky mnohem víc pravá hyera než on.

Ebidramon správně poznal, že dál rozebírat dané téma by nebylo rozumné, a přeladil. "Dobře, takže k věci, když jsme konečně všichni. Nejprve k hlasování…"

Dál jsem neposlouchal. Volba nového zástupce předsedy Rady šla mimo mě. Koho mám jako volit? Gligra, který mě otevřeně nenávidí? Pche. Mám svou hrdost. Ještě by si myslel, že se mu snažím lézt do zadku, a opovrhoval by mnou ještě víc než teď. Nebo snad Tiernese? No to snad ne. Leda že bych ho chtěl brzo vidět mrtvého. Hmmm, zajímavé pomyšlení. Někdo tak neschopný jako on by se na pozici smrti dlouho neudržel. Vždyť jako mág stojí za starou belu. Ten cvok nemá žádnou soudnost. Beztak chce být Ebidramonova pravá ruka, jen aby se mohl vytahovat, nic víc v tom není. Prestiž člena Rady už mu nestačí, chce víc. Vůl.

Vtom do mě Milia drcla loktem. Hlasování už začalo.

Gligr povstal. "Gligr, syn Turealuxe z Jiskrné a Divy z Horských luk."

To je snad poprvé, co slyším jeho hlas. Mám co dělat, abych se nerozesmál. Vždyť má hlas skoro jako mládě, ne jako mnoho tisíciletí starý drak! Samozřejmě hlasoval pro sebe. Už mnoho let o té pozici sní. Představuje totiž vrchol vší ctižádosti. V celé Šerii už stojí výš jen sám Ebidramon, a bude tam stát, dokud bude živ. Gligr ví, že s rudým drakem se měřit nemůže, takže na souboj ho určitě nikdy nevyzve. Ale pravou ruku by mu dělal moc rád. Mimo jiné i proto, že pak by byl výše postavený než já a mohl by mě komandovat. No jo, chlapče, jen sni dál.

Potom povstal Tiernes. "Tiernes, syn Tauquose, lorda z Vlčínova."

No ne, fakt? Lord? Vsadím ocas, že jestli Tiernes tu pozici nezíská, stane se z něj otcovrah. A on ji nezíská. Vyhraje Gligr - Tiernese by mohl volit jen někdo na hlavu padlý, a takových tu moc není, když se nepočítá Tiernes sám. Tiernesi, Tiernesi, vidím ti až do žaludku. S otcem ses nepohodl, tak chceš vyšší post, abys mu vytřel zrak. Když neuspěješ, budeš zhrzený a uražený a budeš si chtít dobýt moc jinak. Snad aspoň vyzveš staršího lorda na souboj a pokusíš se vyhrát čestně. Snad se neuchýlíš k něčemu… nesprávnému. Jed, nebo kletba. Mladý Tiernes se nestane lordem a pánem na Vlčišti, dokud jeho otec žije. A hyery věkem neumírají…

Hlasů přibývalo. Jak jsem čekal, téměř všechny byly pro Gligra. Tiernes byl s každým dalším hlasem zarudlejší. Vřel v něm vztek. Gligr se naproti tomu jakoby nafukoval.

Milia povstala. "Volím Gligra."

A jsem na řadě. Co teď? Neohnu se a neohnu. Ať si myslí, co kdo chce.

Zůstal jsem sedět. "Zdržuju se hlasování."

Tiernes se naježil. "Protože chceš to místo sám, co?"

Zpražil jsem ho vražedným pohledem, který mu stačil. "Drž hubu," jsem ani nemusel dodávat.

Kolo se završilo, poslední hlasoval Ebidramon. Také se vyslovil pro Gligra, má rozum. Kdyby náhodou zemřel předseda dřív než jeho zástupce, stal by se zástupce automaticky hned předsedou. Ebidramon je zodpovědný a nikdy by neriskoval, že by vláda v Šerii padla na Tiernese. To by byl totiž její konec.

Gligr povstal znova, tentokrát jako oficiální nový zástupce předsedy. Tiernes hned vyskočil taky, nikoli však jako první gratulant. Sebral se a odešel. Tohle bude muset rozdýchat. Nebo už vyráží domů, na střet s otcem? Neměl bych něco udělat, třeba ho zastavit, než se dopustí vraždy? Rovný souboj to asi nebude… Tiernes v nich nebývá úspěšný.

Bhûmrr, liškodlak a služebně nejmladší člen Rady, jediný hlasoval pro Tiernese. Odešel taky. Hmmm. Zvláštní. Neměl bych zastavit spíš jeho?

Nakonec jsem to nechal být. Není to moje věc. Jestli ti dva někoho zabijí, jedno koho, je to otázka jejich svědomí. Mě se to netýká - tedy pokud by je za to třeba neodsoudili k smrti. Jako oficiální šerijský kat bych to dostal na starost já.
Mám jiné priority. Teď bude čas o tom začít. Ach jo, nerad přiznávám, že se něčeho obávám. Ale nedá se nic dělat, vědět to musí.


"Ehm, Ebidramone?" začal jsem.

Bestiář - 18. Mučení

11. července 2014 v 16:02 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 18 Mučení

Pokaždé, když mě zahltí vztek, má síla se znásobí. Zrůda ve mně se probudí a běda každému, na koho by padl její hněv. Rungská moc, kolující v mé krvi, se pak totiž projevuje strašlivým způsobem, jako za starých časů. Rozzuřený jsem nezadržitelný. Neporazitelný. A krutý.

Pokaždé, když něco nebo někdo jakkoli ohrozí moji Miliu, se rozběsním na nejvyšší míru a pak se dějí zlé věci. Ani teď tomu nebylo jinak. Nemohlo být.

Cítil jsem, jak to ve mně narůstá, zatímco jsem plnou rychlostí chvátal směrem, odkud jsem ji cítil. Obrovská, brutální síla, díky které moje tělo podalo výkon, na jaký by se žádná normální hyera nikdy nevzmohla. Viník Miliiny bolesti mi neuteče, ať už to je kdo chce. Hnal jsem se lesem, cestou smetal, prorážel a drtil překážející stromy. Přitom jsem cítil a věděl, že ze mě něco padá. Zábrany. Veškerá tak pečlivě nacvičená a vštípená civilizovanost a sebeovládání šly do háje a ještě dál; začalo mi být zcela jedno, co je a není správné. Jako kdysi, zase pro mě bylo dobré jen to, co jsem chtěl, můj cíl. Zachránit Miliu a ztrestat toho, kdo se opovážil jí ublížit. Jakýmkoli způsobem.

Milia bolestně vyla a já už byl skoro šílený. Naštěstí to netrvalo dlouho. Ačkoli jsme od sebe původně byli vzdáleni mnoho mil, protože při stopování kořisti jsme se od sebe poněkud zatoulali, dík mé rychlosti jsem byl na místě činu dřív, než minulo čtvrt minuty.

Vřítil jsem se tam a potom už šlo vše ráz na ráz. Milia ležela bezmocně na zemi, krásný kožich celý zježený. Ve vzduchu visel pach její krve. Útočníkem byl Srponoš, podivný typ démona, mající zčásti podstatu stínu, ale pocházející z Rexodlaků, čili normálních živých tvorů. Temných tvorů. Srponošové jsou velmi nebezpeční a obávaní. Ne však mezi Černočepely. Jakmile grázl spatřil mohutného Černočepela v celé parádě, hrozně se vyděsil. Odskočil od mé družky a pln hrůzy se dal v útěk. Tedy pokusil se. Bezúspěšně.

Se zavrčením jsem na něj skočil takovou rychlostí, že jsem ho popadl dřív, než se vůbec stihl pohnout. Moje mysl však byla ještě rychlejší než moje tělo - vrhl jsem ji do té jeho jako zlé kopí, které se hladce zařízlo právě tam, kde to bolí úplně nejvíc.

Takového kvílení běžnými metodami mučení nedosáhnete. Ničím jiným tak nezničíte něčí duši. Černočepelský dar je takovým postrachem právě kvůli tomu - kvůli TOMUHLE. Duše je totiž to nejcennější, co každý živý tvor má. A je také nejcitlivější. Naše specifická schopnost snadno napáchá na duši nevratné škody a umí ji i zcela zlikvidovat. Navždy. Obvykle se ale spokojujeme s mučením a trvalým zmrzačením. Jsou rány, které ani magie nevyléčí…

Srponoš v agonii řval a jeho mrzké duši přibývaly šrámy. Kromě nesmírné zuřivosti, která mnou cloumala, jsem pocítil i dotek další emoce - potěšení. Jako každý mého rodu, i já jsem vlastně sadistický, a to, že se normálně ovládám, neznamená, že tyhle věci cítím jinak než dřív. Se slastí jsem se zařízl ještě hlouběji. Srponoš se přede mnou svíjel a trpěl tím nejhorším způsobem, jaký vůbec existuje. Milion smrtí nemůže takovou bolest vyvážit. Zatímco on zažíval nevýslovné utrpení, já se z toho radoval. Bylo to tak normální, tak přirozené.

Pohroužen do mučení a ničení nepřítele jsem skoro ani nevnímal Miliino zajíkání. Jen malá část mého já ho postřehla a pozastavila se nad ním. Nebyl v něm ani tak strach, spíše zděšení, smutek a lítost. V opojení jsem málem zapomněl, že jsem vlastně nechtěl, aby mě takhle Milia viděla. Tuhle svoji stránku jí ukazovat nechci. Nemohla by ji pochopit.

Něco na mě křičela, skoro jsem ji neslyšel přes Srponošův řev. Najednou už jsem se necítil tak dobře. K čertu s tím! Bez nadšení jsem začal couvat z duše své oběti a dával si při tom na čas. Zpola jsem váhal a vzpouzel se, měl jsem chuť proces dokončit. Utnout to takto předčasně by bylo jako utnout předčasně sex. Byl jsem v pokušení dovést trýznění Srponoše až do konce, ke kterému už nebylo daleko. Už jsem to skoro udělal.

Jenže Milia mi zničehonic skočila kolem krku. V lidské podobě a celá nahá. "Tak už ho nech!"

Zavrčel jsem a ohnal se po ní, sotva stihla ucuknout, jinak bych ji kousl.

"Prosím," zašeptala a oči se jí leskly slzami.

Zase ta odporná rozpolcenost - na zlomek vteřiny jsem ustrnul zcela zmaten a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem zrovna v nejlepším a celé to přímo volalo po dokončení. Udělal jsem to už tolikrát… Tak starému, tak zakořeněnému zvyku se nesmírně těžko brání, navíc když je přirozený jako dýchání. Úplně jsem se zachvěl zoufalou touhou - potřeboval jsem to. Tak moc.

Jenže tu byla ona. Stála tu přede mnou a plakala. Netroufla si ke mně znovu přiblížit. Jen ke mně nešťastně natahovala ruce v gestu… Čeho? Prosby? Varování? Grrr. Někdy lituju, že jsem tak komunikačně tupý. Neumím druhým naslouchat a rozumět.

Co je víc?

S povzdechem jsem pustil Srponoše se svého myšlenkového sevření a vzápětí jsem mu ukousl hlavu a zahodil ji. Jeho tělo se rázem rozplynulo a těžce pochroumaná duše odlétla. Přežila.

Proměnil jsem se zpátky do lidské podoby a přičaroval si oblečení. Na Miliu jsem se ani nepodíval. Jen jsem ji někde za sebou slyšel tiše vzlykat.

"Musíme na tu poradu," ucedil jsem nerudným tónem a nečekaje na ni jsem se prostě přemístil. V jediném okamžiku jsem zmizel z lesa a objevil se asi o tisíc mil dále, poblíž schůzového místa Rady. Ubrečenou, poraněnou Miliu jsem prostě nechal samotnou v lese.

Vykročil jsem na schůzi a skřípal zuby. Proč mám takový vztek?

O chvíli později jsem se najednou zastavil a nakrátko přestal dýchat.

Proč si připadám tak mizerně? A to, co cítím… Je to lítost? Proč?

Oklepal jsem se a se zavrčením zase vykročil.


Do hajzlu s tím vším!

Bestiář - 17. V lese

10. července 2014 v 14:21 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 17 V lese

Miluju šerijský Velký hvozd. Oficiálně se jmenuje Šerý. Kdysi pokrýval skoro celý kontinent, a i dnes je obrovský, ačkoli nemalou část své rozlohy dávno ztratil. Šerie byla na počátku mnohem divočejší, než je nyní - potom však přišli Laihirové, gryfové, skřeti a po nich lidé. Zejména poslední zmíněná skupina se na vzhledu země významně podepsala. Je zřejmě dáno samou lidskou podstatou, že se s nezkrocenými lesy moc nekamarádí. Kácí a kácí, a nebýt draků a gryfů, kteří jsou mocní a ve svých zásadách neoblomní, káceli by ještě mnohem víc. Lidé jsou odvěkými nepřáteli lesa, a kam vlezou, tam po nich zbyde holá pláň.

Já mám tedy ale fakt co říkat, vzhledem k tomu, co na místech, jež jsem poctil svojí nadvládou, zbylo po mně.

Každopádně mocní šerijští tvorové dovolili lidem vymýtit jen tolik lesa, kolik opravdu potřebovali, aby měli suroviny a prostor k životu. Další mýcení je přísně zakázáno a trestá se smrtí. Velký hvozd je pýchou Šerie, poslední loveckou baštou všeho dravého a svobodného. Místní nadpřirození si ho cení. Žádný div, že jej chrání.

Sotva jsme vyběhli z Irtai-Varmanu, vzali jsme na sebe, Milia i já, zvířecí podobu. Sice jsme byli dosud blízko domů a někdo nás mohl vidět, ale na tom nesešlo. Lidé o naší podstatě dlaků vědí. A při naší moci nás nemohou nijak ohrozit, ani kdyby chtěli. Občas se někdo takový najde, komu se naše zvířecí stránka příčí. Dokud se zdržuje otevřeného odporu či útoků, držíme se zpátky i my. Pár zapřisáhlých nepřátel dlaků si ovšem nedalo říct a skončilo v mém žaludku. To byly ale krajní případy, nebylo jich moc.

Milia je ve své hyeří podobě snad ještě hezčí než v té druhé. Jako každá hyera druhu Grauwulf má uhlově černou srst a stejně zbarvená brka na křídlech. Přesto není obyčejná a i nezasvěcenec by ji mohl snadno rozpoznat. Na několika místech má totiž krásně jasně zlaté chlupy, trochu na uších a kolem očí, na bradě, na lopatkách i nad předními tlapami. Taky konec ocasu má zlatý, a konce nejdelších per také. Je nádherná. A jedinečná.

Já žádné barevné znaky v srsti nemám, jsem prostě černý. Jako samec mám mírně robustnější stavbu těla a jsem malinko větší. Podobně jako Miliu by mě ale mezi ostatními místními hyerami šlo lehce určit, mám totiž rudé oči, v obou svých podobách. Je to tím, že jsem Černočepel. Běžní Grauwulfové mají v hyeří podobě oči ostře žluté nebo nanejvýš do oranžova.

Nejprve jsme si dali závod. U prvních stromů jsme toho nechali a z legrace jsme se trochu poprali. Samozřejmě bez použití zubů. Jen jsme se navzájem pováleli po zemi a po sobě. Potom se Milia vznesla a krouživými nálety mě lákala taky nahoru. Vyrazil jsem za ní a málem ji srazil. Do lesa jsme vletěli jako dvě rozdivočená chlupatá tornáda. K nejlepším lovištím je to kus cesty, proto tam většinou raději letíme, než běžíme. Je to rychlejší. Milia má soutěživého ducha, já ostatně také, takže když jsme spolu, neobejde se lov bez blbin. Pokud na ně máme čas. Bohužel si nikdy nemůžeme dát čestný souboj, protože já mám díky svým přehnaně mocichtivým předkům příliš velikou sílu. V jakémkoli zápase bych Miliu naprosto rozdrtil.

Brzy jsme okraj lesa nechali daleko za sebou. Šerý hvozd se pod námi rozprostíral do všech stran jako nekonečné zelené moře. Tvoří ho stromy listnaté i jehličnaté rostoucí v dokonalém souladu, mezi nimi spousta úplně jiných rostlin, mnohé ještě vyšší než samotné stromy. Žádné místo nevypadá stejně jako jiné a všechna jsou krásná.

Milia navrhla jižní směr, tak jsme se tam vydali. Klesli jsme níž a nakonec přistáli na jednom z míst, kde byla klenba stromů protrhaná a bylo možno proklestit si cestu až na zem. Nedaleko byla slavná Stříbřitá jezírka. Napájejí se z léčivého pramene a jsou plná kouzelných ryb. Žádnou z nich nespatřilo oko smrtelníka.

V okolí se to hemžilo zvěří. Milia laškovně poskočila, drcla do mě a z její mysli jsem uslyšel: Východ, nebo západ?

Západ, pomyslel jsem si. Drcla do mě znovu jako hravé mládě do sourozence. Tak já si ho beru, opáčila vesele a vítězně na mě vyplázla jazyk. Mrška jedna, není to poprvé, co mi vyfoukla loviště. Nevadí, však já jí to nějak vrátím. Nechal jsem jí západ a sám šel k východu. Zachytil jsem stopu, která působila zajímavě. Hm. Dariery mají zrovna mladé. To bude pochoutka.

Byl to dobrý lov. Skončil jsem tak plný lahodného masa malých darier a co líp, jejich vyhlášené osvěžující krve, až mě z toho popadla málem euforie. Šel jsem se napít vody, abych si spláchl tlamu, a z myšlenkového napojení na Miliu jsem cítil, že má milá se právě krmí vzrostlým melebem, o polovinu větším než ona sama. Melebí maso je dobré, ale proti darierám chutná jako by bylo ze sto let staré chromé krávy. Milia vycítila moji zlomyslnost a tiše zavrčela. Máš, co sis vybrala, řekl jsem jí.

Uvelebil jsem se u potoka a v klidu čekal, až Milia dojí a připojí se ke mně. Slunce stoupalo a poledne už nebylo daleko. Měli jsme na plánu tu pitomou poradu, a já pak musím ještě mluvit s Ebidramonem. To, co mu řeknu, ho určitě vyděsí. Ale říct mu to musím.

Byl bych snad usnul, ale zničehonic mě vzburcoval Miliin výkřik. V hlavě mi zněl přímo ohlušivě, ušima jsem ho slyšel spíš zdálky. Potom ke mně dolehla její bolest a kdesi v hrudi se mi všechno sevřelo.


Rázem nic jiného neexistovalo. Vrhl jsem se vpřed.

Bestiář - aktuálně

7. července 2014 v 21:38 | Adarra |  O mně
Tak jsem se na posledních literárních dílnách konečně odvážila přinést ke konzultaci ukázku z Bestiáře. Konkrétně šlo o prolog a první kapitolu. Z následného rozebírání románu vzešlo ledasco užitečného. Budu asi muset Temnářce ještě někdy poděkovat. :-)

Výsledek celého rozhovoru je ten, že budu kompletně překopávat Prolog. Respektive sepíšu prolog zcela nový a začátek lehce upravím. Zaprvé proto, aby bylo už zkraje patrné, že Bestiář je dark fantasy (což terminus technikus ne tak úplně z mého zorného pole, opět Temnářce velký dík, že mi to ujasnila). Zadruhé pak, aby příběh na začátku nevypadal jako jakási fanfikce na Zaklínače od Sapkowského (kterýmžto NENÍ - podotýkám, že jsem Zaklínače ani nečetla a o podobnosti jeho Geralta s tím, jak se zprvu jeví Wardlak, jsem do nedávna nevěděla, je tedy čistě náhodná a nezamýšlená).

Nicméně si ho asi přečtu, myslím Zaklínače. :-) Někdy v budoucnu.

Měla bych to teď někdy během léta zvládnout, načež mám v plánu zajít na dílny tentokrát s novou verzí prologu, která bude patřičně drsnější a více nastiňující celkový rozmach a tematiku příběhu, a nechám si ji znovu zhodnotit, jak se to jeví a zda jdu správným směrem. Pak se prolog objeví jak zde, tak na mé uživatelské základně na portálu Pište-Povídky. Znáte? Můžete se juknout, mám tam stejnou přezdívku jako zde.
Takže asi tak k novinkám, o něž jsem se chtěla podělit. :-)

Vaše Adarra horkem příliš nenadšená (už zas máme třicítky, no fuj, ani pc z toho není na větvi...)

Bestiář - 16. Doma

7. července 2014 v 21:22 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 16 Doma

Přivítala mě s tím jejím něžným úsměvem, na který bych mohl koukat celé dny. Mám ho vrytý do paměti a kdykoli si ho představím, naplňuje mě blaženým poklidem. Pomáhám si jím ve chvílích, kdy mám problémy se zvládáním svých přespříliš divokých emocí. Docela to funguje. Mimochodem, jen díky tomu jsem dosud nevztáhl na Tiernese ruku. Kolikrát bych ho tak rád aspoň zfackoval, když už nic jiného…

"Co ti je?" zeptala se Milia tiše a maličko posmutněla. Jsme na sebe tak napojení, že bych před ní svou skleslost neutajil, ať bych se snažil sebevíc. Beztak PŘED NÍ svoje nitro netutlám. Proč taky?

"Ale nic…" Čili nic podstatného ani výjimečného.

Přistoupila ke mně a vzala mě za ruku. Levou. Jemně si ji položila na tvář. "Já tě neodsuzuju. Víš to, že? A jsem tu pro tebe," pronesla vážně a vpíjela se do mě oříškovýma očima, které jsou tak krásné.

"Vím," ujistil jsem ji a opětoval její pohled. Jak je možné, že ji to neděsí? Druzí se střetu s mýma očima vždycky vyhýbají, nahání jim strach. Milia je jiná, vždycky byla. Nikdy se mě ani trošku nebála - naprostý div. Nejen že si nikdy plně nepřipustila racionální myšlenku, že jsem strašlivě nebezpečný a vlastně zlý, ale ani v mé přítomnosti nezakusila ten instinktivní neklid a hrůzu, kvůli kterým tak odpuzuju ostatní. Fakt zvláštní. Necítila žádný strach ani tehdy při našem úplně prvním setkání, kdy jsem ji chtěl zabít. Na rozdíl od ní na to nerad vzpomínám. Jestli ji ta představa nezneklidňuje, tak mě teda ale jo.

Opřela si hlavu o moje rameno a spokojeně vydechla. "Jsem ráda, že už jsi doma." Znělo to upřímně a také to upřímné bylo.

Potom mě za ruku dovedla do naší ložnice - dá-li se to tak nazvat - a posadili jsme se vedle sebe na postel. "Před chvílí došel vzkaz od Ebidramona. Zítra v poledne schůzka Rady. PŘIJĎTE OBA - to fakt zdůraznil, asi má strach, že mu zase utečeš," sdělila mi pobaveně, "nicméně taky ti mám vyřídit, že před schůzkou si na tebe udělá čas, jestli mu potřebuješ něco důležitého sdělit."

"To potřebuju."

"A co?"

Pověděl jsem jí to. Zvážněla. Potom však řekla: "S tebou se nebojím ničeho." No prosím, to je celá ona. Postaví se čemukoli, jen když mě při tom bude mít po boku. Nemá v moje schopnosti o nic menší důvěru než já sám - možná ji má dokonce větší. Vím, čím to je. Jenom si nejsem jist, zda mě to má těšit či nikoli.

Znenadání přeladila. "Zase tě to dneska trápilo?"

Na tyhle emoce si asi nikdy nezvyknu. Nikdo se mnou takhle nejedná. Takhle… chápavě a soucitně. Nejsem ten, koho by bylo záhodno litovat. Nemá to ta Milia nějak popletené? Láska je vážně divná, a zřejmě opravdu slepá. Musel jsem si nad tím trochu odfrknout, než jsem odpověděl.

"Nijak zvlášť. Zase jsi něco cítila?"

"Jistě že cítila," její hlas ztvrdl, "je to z tebe cítit na dálku, ta bolest a rozpolcenost. Kolikrát tě o tom budu muset ještě přesvědčovat? Už jsi byl někde tady poblíž, když to na tebe zase přišlo."

A pak zas ta něha. "Mám o tebe starost. Neměl by ses v tom takhle utápět. Vím, že se nikomu cizímu nesvěříš, ale mně můžeš. Vždycky. Já tě pochopím. Mrzí mě, že tě to tolik bolí. Chci ti pomoct."

Zavrtěl jsem hlavou. "To nejde."

Odtáhla se ze své pozice na mé hrudi, aby se na mě mohla podívat. "Tím, že na sebe budeš zlý, ničemu nepomůžeš. A nikomu."

Nedokázal jsem potlačit další odfrknutí. "Takhle by ses měla ptát někoho jiného. Já jsem v pořádku. MNĚ nikdo neublížil."

"Ale ano," nesouhlasila, "ty sám si ubližuješ. Pořád. Víš… nesmíš to vzdát. Jednou to přijde… vím to."

"Co?"

"Smíření," řekla prostě, jako by tím bylo řečeno vše. No ale copak já tomu rozumím?

Nějakou dobu jsme mlčeli. Nechali jsme mluvit svoje ruce, svoje paže, svoje ústa. Vdechoval jsem její vůni. Hladil jsem ji prsty i jazykem. Oplácela mi to. Když jsem ji drobátko rafnul, zareagovala tak čile, že zdrženlivosti byl konec. Vrhli jsme se na sebe. Tenhle večer patří jenom nám.

Zůstala na mně ležet a jemně se probírala mými vlasy. Nechal jsem svoji ruku toulat křížem krážem přes její tělo. Byl naprostý klid. Klid a mír. Smíření???

Vzala mě za loket a přitáhla si ho k očím.

"Milio, nech toho," ohradil jsem se a cuknul jsem levačkou. Držela ji pevně. Prohlížela si Znamení. Snad jediná věc, která mi po tak příjemných zážitcích může pokazit náladu. Tarre Stvořiteli, Milio!

"Ty nejsi zlý, Wardlaku," prohlásila, jako když vánek zaševelí. "Já už to vidím dávno. Je jen otázka času, než to pochopíš i ty sám." A políbila mi předloktí, hned vedle hrozivého Znamení.

Nehádám se, s ní už teprve ne, tak jsem to nechal být. Pravda je, že NA NI nejsem zlý. Ale na ostatní…
Navzdory těsnosti našeho spojení stále jsou věci, na nichž se prostě neshodneme.

Ráno jsme se vzbudili a skoro jsme nevěděli, která ruka a noha je čí. Jen skoro.

"Co říkáš lovu? Vyrazíme si? Ximonn tě prosí o další xerfarián na pokusy. A můžem se před poradou aspoň najíst."

Měl jsem docela hlad, tak jsem Miliin nápad hned přijal. "Dobře, jdeme. Čas ještě máme. Nevíš, co Ximonn s tím vším xerfariánem provádí?"

"Snaží se vynalézt protijed na Tresť šílenství."

"Aha." No, to žádá o pomoc toho pravého. Tresť šílenství jsem míval ve velké oblibě. Samozřejmě jsem ji nikdy nepil. Ale se zvrhlým potěšením jsem ji ordinoval všem, kdo si troufli mi odporovat a zároveň byli příliš cenní, aby byli zničeni.

Hmmm. Nebylo by k zahození, kdyby někdo vymyslel protilék na ten prokletý dryák, tak oblíbený mezi mocnými otrokáři a tyrany. Ačkoli moc nevěřím, že se to Ximonnovi kdy podaří.

Vydali jsme se ruku v ruce k lesu.

Bestiář - 15. Úkol splněn

2. července 2014 v 10:44 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 15 Úkol splněn

Střet se štírodlakem, pro prosté obyvatele Achaadu stresující a život ohrožující zážitek, byl pro mne tou nejobyčejnější rutinou. Vybojoval jsem nespočet mnohem riskantnějších soubojů. Tohle pro mě vlastně ani nebyl opravdový boj, jen jakési protažení svalů. Ve víc jsem ani nemohl doufat, leda že by proti mně nastoupil někdo OPRAVDU strašně nebezpečný - příslušník některého z nejvyšších druhů Kmenových zvířat, ukrutný černokněžník neštítící se zhola ničeho nebo nějaká pořádně ohavná temná obluda. Zabití obřího štíra jsem proti tomu bral jako srandu.

Mohl jsem ho zabít TOLIKA rozličnými způsoby - jen si račte vybrat, který mám zvolit tentokrát? Usmrtit ho kouzlem, vyřčením jediného slova, jediným magickým zavrčením? Nuda. Prostě ho praštit takovou silou, že mu urazím hlavu, a zbytek těla potom rozmlátit? Neohrabané, navíc bych byl celý špinavý. Představa štírových nechutných útrob rozmatlaných po celém těle mě neláká. Musel bych se jít vykoupat a vyčistit si i šaty. Nejsem žádná citlivka, krev mi nevadí, ostatně nějakou zaschlou ještě doteď na kabátě mám, ani nevím od čeho. Ale šedavý hlen plný smrduté vody a slizké cákance orgánů? Ne, díky.

Dobře, rozsekání štíra jsem z důvodu nutné následné hygieny zavrhnul. Co dál? Jednoduše ho propíchnu? Desetkrát nebo dvacetkrát, na tom nesejde. Hm, čím? Mečem? Musel jsem si odfrknout. Na tohle bídné hloupé zvíře je mé mistrovské zbraně škoda. Je prostě pod úroveň mého slavného a mocného meče, abych s ním jen tak bodal do přerostlého hmyzu. Jak mě taková hovadina mohla vůbec napadnout? Ha ha.

No jo. Takže sečteno podtrženo, fyzický útok si odpustím. Prostě toho zmetka vysaju a bude pokoj. Napřed si ale trošku pohrajeme, ty šikulo, co říkáš? Ať to vůbec stojí za tu cestu sem.

Tohle všechno jsem zvážil během těch asi dvou vteřin, jež uběhly mezi mým výskokem a dopadem přímo na štírův široký hřbet. Pokusil se mě popadnout a rozpůlit klepetem, byl ale žalostně pomalý. S takovou mě nechytíš, heč heč!
Poddal jsem se svému škodolibému já. Systematickým obskakováním jsem štíra dohnal k vražedné zuřivosti. To já rád! Dívat se na jeho bezmocný vztek a marnou snahu mi to nedarovat mi činilo uspokojivé potěšení. Co na tom, že to bylo možná trošku zvrhlé? Vlastně jsem ho trápil, ranami a výsměchem, a bavil jsem se pohledem na jeho vztek. Fuj, fuj, Wardlaku, takhle si dovolovat na slabšího! Nebyla to tak náhodou vlastně šikana???

Neřešil jsem. Ponížil jsem ho do té míry, že už byl dočista zničený. Vyplýtval tolik sil úplně zbytečně. Mohl zuřit a řádit jak chtěl, ale já si z toho nic nedělal. Nezastrašil mě. Zlomyslně jsem se mu posmíval a dráždil ho skoro půl hodiny. Postupně přitom utržil několik zranění, za něž ale povětšinou mohla jeho vlastní nešikovnost, a nikoli já.

Pokořený štír už byl tak zdeprimovaný, že už mu snad ani nevadilo, že jsem ho zabil. Byla to pro něj asi úleva - konečně bude mít pokoj. Měl to za sebou rychle. Když jsem se dosyta vysmál, uhnul jsem z jeho dosahu a jednoduchým magickým postupem jsem úplně veškerou energii z jeho těla přemístil do toho svého. Štír padl a již nevstal, já si posílen šel pro odměnu.

Chtěli mi vyčítat, že jsem ho nezabil hned, že jsem to bezdůvodně prodlužoval. Měli sto chutí snížit mi kvůli tomu honorář, skrblíci. Pokusili se remcat. Neuspěli. Sotva stihli začít, dal jsem jim jasně najevo, že tímto způsobem se mnou jednat nesmějí. Na mě si nikdo dovolovat nebude. Když to dokázal pochopit i Ebidramon, budou muset i oni, jestli nakonec nebudou chtít následovat to štíří nemehlo. Okamžitě obrátili. No jak jinak. Uctivá poklona, Wardlaku, tady jsou peníze, plus ti dáme příplatek za dobře odvedenou práci, a nechceš zůstat na večeři? Pche. Už dávno nechci, aby se mi někdo klaněl. Příplatek jsem si vzal, ale o večeři nemůže být řeči. Lezou mi tak na nervy, že bych zřejmě povečeřel je. Hmmm… Jak je to vlastně dlouho, co jsem měl naposledy lidské maso?

Poněkud otrávený jsem se vrátil na sever. Ačkoli mi v kapse cinkalo zlato, necítil jsem se spokojeně. Přepadla mě podivná zádumčivost a nechtěla odejít. Co to se mnou ksakru zase je? Na deprese jsem nikdy netrpěl. Proč taky? Vždycky se mi dařilo. I teď se mi daří. Tak proč mám špatnou náladu?

Bylo by logické, kdyby to souviselo s tím problémem životní sílu ničících skládanek. Bylo by normální, kdybych si dělal starosti. Ale jasně jsem cítil, že v tom to nevězí. Ne, kvůli tomu se mizerně necítím. Beru novou hrozbu vážně, to ano, určitě s ní bude ještě mnoho těžkostí. Cítím v kostech, že nadchází velmi těžké časy, ačkoli rozumem tenhle pocit zdůvodnit nedokážu. Ale moje neveselé myšlenky vychází z něčeho jiného.

V mysli mi vytanuli Černočepelové. Hmmm. Zastavil jsem se vprostřed kroku kdesi na lesní pěšině poblíž Irtai-Varmanu a pomalu, uváženě jsem si rozepnul rukáv kabátu, vyhrnul jej nad loket a potom udělal totéž i s košilí.

Dlouho jsem zíral na černé znamení, tak zřetelné, ba nápadné na mé pobledlé kůži. Znamení Černé čepele. Zřejmě mi bude hyzdit ruku navždy. Bylo tak osvobozující, když tam ten zlověstný obrázek aspoň krátkou dobu nebyl. A proč tam vlastně je?

Zavřel jsem oči. Na zlomek vteřiny jsem byl v pokušení na všecko se vyprdnout a vrátit se domů. Copak ale já mám nějaký domov? Vrátil bych se… a konečně pustil tu vzpouzející se příšeru, dal jí volnost, kterou tolik potřebuje…! Svoboda… Celý jsem se ošil. Nenávidím omezení, nenávidím, když se musím neustále kontrolovat a odpírat si to, co je mi přirozené.
Hlavou mi vířila jediná otázka v mnoha mutacích: Proč?

Zavrčel jsem. Jo, to tak zrovna. Už jsi zapomněl? Představil jsem si svůj dřívější život a HLAVNĚ jeho důsledky na všechny ostatní. Chtě nechtě jsem musel ucuknout odporem.

V takových chvílích, kdy se cítím být zcela rozpolcený mezi mým lepším a horším já, opravdu nevím, co si počít. V takových chvílích bych byl snad raději mrtvý.


Oklepal jsem se a honem Znamení zase zakryl. Vrátil jsem se do městečka a již se nezastavoval. Milia už asi bude doma.

Bestiář - 14. Neklidný

1. července 2014 v 22:11 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 14 Neklidný

Vrátil jsem se do Šerie.

Jakmile jsem byl zpátky v Ereghíatu, poslal jsem zprávu Ebidramonovi. Byla krátká a jasná: "Musíme se sejít!" Snad rudý drak aspoň ocení, že znovu nezván nelezu na jeho milovaný ostrov Špičák, navíc tak krátce po tom, co jsem tam byl. Kdybych tam šel hnedle zas, draci by to brali jako provokaci. Ne že bych si něco dělal z toho, co si myslí. Ale nač zbytečně dělat dusno.

Vydal jsem se do Irtai-Varmanu s hlavou plnou myšlenek. Nová hrozba mě dočista posedla, zabral jsem se do toho jako do regulérního válečného tažení. Války, to je moje. V tom se vyznám. Žádný div, vždyť moje jméno v překladu znamená "K válce zrozený". Pfff, to teda odhadli.

Milia nebyla doma. Cítil jsem její duši na východě v lese. Loví. Nebudu ji rušit.

Zmítal mnou takový neklid, že jsem doma nemohl vydržet. Neměl jsem tam stání, musel jsem něco dělat. Honem, nejlépe hned. S vynaložením nemalého sebezapření jsem se uklidňoval. Nesnáším nečinnost, není mi vlastní. Nikdy nebyla. Když mi někdo stál v cestě, prostě jsem na nic nečekal a zbavil se ho. Každý problém jsem řešil neprodleně. Každou výzvu přijímal okamžitě. Tyhle průtahy a ztráta času, jež s sebou spolupráce s druhými přináší, mě štvou. Nejlepší je na nikoho nespoléhat a všecko udělat SÁM.

Grrrr. V takových chvílích, jako byla tahle, mi spojenectví přišlo být to samé co vězení. Už si nemůžu dělat, cokoli, kdykoli a jakkoli se mi zlíbí, jako dřív. Uvolil jsem se, že se nechám omezovat, za cenu toho, že budu o něco menší zrůda, než jsem kdysi byl. Chráním je, místo abych jim ubližoval, patřím do jejich "organizace". Musím se ale podle toho chovat. Získal jsem nové zázemí a trochu toho klidu s Miliou v její domovské zemi. Zaplatil jsem za to ale vlastní svobodou.

Ještě jednou: Grrr! Proč se na to vlastně nevykašlat? Ale to já nemůžu. Jak by se mnou potom Milia mohla vydržet? Jak bych se sebou vydržel já sám?

Naléhavý vzkaz, který mi náhle došel z jihu, z Achaadu, se mi stal vysvobozením. Nechal jsem užírání se a rozletěl se tam. Potřebují lovce příšer - no tu jsem, zkrocený netvor Wardlak Temné srdce k vašim službám.

Mým nejnovějším "cílovým objektem" byl jakýsi cholerický štírodlak, kterému už byla divočina malá a tak si usmyslel rozšířit své loviště. Podle jeho velikosti jsem usoudil, že je nejméně tisíc let starý. Přední klepeta měl tak velká, že by mohl přeštípnout dvěstěletý dub jediným stiskem. Před délkou jeho zkrouceného ocasu by se schoval i leckterý bazilišek. Zrána se přikolébal z lesa a dal se do demolice blízkého městečka. Celá východní čtvrť vypadala, jako by ji převálcovalo stádo olifantů. Obyvatelstvo vzalo kramle, až na pár aspoň trošku chrabřejších jedinců, kteří se pokoušeli megaštíra zahnat zapálenými střelami.

Jedním z nich byl Tiernes. Zavrčel jsem si pro sebe. Co ten tady dělá?

Jsou to blbci. Copak nevědí, že štírodlakům obyčejný oheň neublíží? Takhle akorát podpálí město. Výborně, Tiernesi. To jsi vymyslel ty? Hloupý jsi na to dost. Nikdy nepochopím, proč tě chtěli do Rady. Nebyla to tlačenka? To si musím zjistit.

Bez okolků jsem si to namířil přímo k udatným žhářům a houkl jsem na toho blbouna: "Co myslíš, že děláš?"

Nadskočil leknutím - ten se taky vždycky nechá zaskočit, vůl jeden - a obořil se na mě: "Co kdybys nám místo blbých keců raděj pomoh?"

"Proč s ním nebojuješ? Je to jenom štír. Copak ani na něj nestačíš?"

Zrudl vzteky a hodil krátký pohled na hořící oštěp, který držel v ruce. Napadlo ho, jestli ho místo na dupajícího štíra nemá vrhnout na mě. Třeba bych nechal těch nekonečných drzostí.

"Nenechal," ujistil jsem ho s lehkým odfrknutím, "oheň mě ani nebolí, víš?"

"Přestaň se mi sakra hrabat v hlavě!" křikl už vážně naštvaně. Jo, ty mi můžeš taky. Ano, myslím si o tobě to samé. Ne, vypadnout nehodlám.

"Jak ty si můžeš vůbec říkat hyera…," utrousil jsem a dál už jsem se o něj nestaral. Bojí se bojovat, jeho věc. Zřejmě jeho schopnosti vážně stojí za starou belu. Každá jen trochu obratná hyera by se štírodlakem udělala krátký proces, nehledě na to, jak může být velký. Tiernes je prostě sketa, nic víc.

"Hej, vy tam! Nechte toho! Všichni! Táborák si dáme jindy, teď už to uhaste a jděte. Postarám se o něj."

Naštěstí mě poslechli bez dalších řečí. No hurá. Tiernes taky, ačkoli si neodpustil pár sytě nenávistných pohledů mým směrem. Jo, nápodobně.

Zakrátko jsme tu zbyli jen štírodlak a já. Zaregistroval mě a přestal si labužnicky kopat do okolních budov, beztak už zralých k demolici. Místy v okolí ještě něco plápolalo, ale oheň se chválabohu nerozšířil dál. Štír se natočil hlavou ke mně a na uvítanou zacvakal klepety.

Jo, taky tě rád vidím. Příště mi můžeš poslat pohled z pekla, hochu.
Vrhli jsme se na sebe.