Bestiář - 13. Boj

30. června 2014 v 17:00 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 13 Boj

To, co následovalo, se semlelo strašně rychle.

Cizí útok se s neuvěřitelnou zručností zaryl přímo do kouzla, kterým jsem byl spojen s podstatou Grauworru, a smykem skrz ně rovnou na mě. Něco takového vyžadovalo bezpochyby mnoho zkušeností a řáckou mazanost - útočník jistě nebyl žádné mladé tele. Spíš mág těžkého kalibru, jakých je málo.

Můj prvotní popud byl samozřejmě útok opětovat svou černočepelskou mocí. Tak mi velel instinkt. Chválabohu nejsem otrokem svých pudů - blesková vzpomínka na skládanky a jejich magii mě včas zarazila. Nebudu podruhé opakovat stejnou chybu, jako bych se z ní nepoučil. Ne. Já se POUČIL.

V prvním okamžiku jsem ještě netušil, kdo se to do mě vlastně pustil, jestli skládanka nebo nějaký živý tvor, Černočepel nebo nepřítel Černočepelů. Jediné, co jsem věděl hned, bylo, že dotyčný umí používat magii podstat. Toho jsem se chytil. Nechal jsem bez povšimnutí svůj otřepaný černočepelský dar a opřel se do boje s agresorem jako rovný s rovným. Spoléhal jsem přitom čistě na svou magickou sílu, bez užší specifikace. Jak se nakonec ukázalo, dobře jsem udělal.

Můj sok začal tím, že se pokusil přervat moje pouto s ovládnutým světem. Díky rychlosti a šikovnosti jeho zásahu (to já mu klidně přiznám, nejsem přece pokrytec) se mu to málem podařilo, protože mě překvapil. Ovšem rychlost mých reakcí zase očividně překvapila jeho. Zatlačil jsem ho zpátky tak nekompromisně a dá se i říct brutálně, že citelně zakolísal. Že by byl slabší než já? Chvilku jsme se kolem sebe točili, myslím duševně, opírali se o sebe jako dva o harém zápolící jeleni a zamotali jsme se do sebe tak, až jsme se museli volky nevolky pustit. Ohrozilo to totiž nás oba. Já se mezitím honem ubezpečil, že moje spojení s Grauworrem je přece jenom neporušené, a pokusil jsem se konečně zjistit, kde se nezvaný rušitel mých snah nalézá a co je vůbec zač. Jeho magie byla naprosto nicneříkající, ke své mysli mě ani nepustil, a já v obavě o tu svoji nechtěl moc tlačit na pilu, abych toho ještě nelitoval. Dlouho neotřesitelná poučka o tom, že černočepelské mysli nelze nijak ublížit, už totiž neplatí.

Ač to bylo nelehké a silně matoucí, rozhodl jsem se vrátit cele do svého těla, ale přitom napojení na vnímání Grauworru nerušit. Bylo to skoro šílené, protože rázem jsem měl problém určit, co cítím já a co on, obě sféry vjemů se mi slily a já zažil pár setin vteřiny totální dezorientace. To dalo čas mému nepříteli, aby se vzchopil k novému ataku, čehož pochopitelně neopomněl využít.

Skočil na mě a srazil mě na zem, což jsem zprvu ani neměl šanci zaregistrovat. Z víru vjemového chaosu mě vytrhla prudká bolest na hrdle. Svaly se mi sevřely a já úlekem zase málem Grauworr pustil; v příštím zlomku vteřiny mě však pohltila krvelačná zuřivost a nejstarší složka mého já, ta zvířecí, převládla. Vrhl jsem se na toho zmetka, který mi v nestřežené chvilce prokousl hrdlo, určitě proto, že se mi chtěl pokusit utrhnout hlavu, a spravedlivě rozvášněn jsem byl mimořádně surový. Záhy jsem měl zase vrch já - asi na mou sílu fakt nestačil. Jen taktak stihl uskočit, než jsem ho celého přelomil vejpůl - to už jsem si konečně udělal v hlavě pořádek a tak jsem zase normálně vnímal.

Krk mě bolel a nepříjemně mě v něm štípalo - projev rychlého hojení. Jakmile jeho zuby pustily moje maso, hned se začalo scelovat a hojit. Totéž lze říct i o jeho pazourách, které jsem mu urval - přímo před mýma očima mu rostly znovu. Stále jsem zuřil, ale i přes tu vlnu zvířecké posedlosti jsem cítil někde za ní slabé tepání údivu. Co to zase je?

Takovou bytost jsem zaručeně nikdy neviděl.

Cizí šmejd trochu zavrávoral, jako by ho boj už vyčerpal, ale z jeho podivné tváře nezmizel ten hrozný výraz. Ani já sám se snad tak strašně nikdy netvářil, i když jistě to nevím. Běhal z toho mráz po zádech, i mně, který se normálně nikoho nebojím.

Neřád obratem zaútočil znovu, jen co znovu popadl dech. Chtěl mě zabít. V jeho očích to svítilo jako v rozžehnutém majáku, čišelo to z nich. Taková touha po ničení a zkáze, radost ze zmaru, agrese vyhnaná do absurdna, naprosté šílenství. Nebylo v tom citu, účelu, nebylo to racionální. Prostě to tam jen BYLO. Dělalo se mi z toho až špatně.
Pokusil se mě znovu strhnout dolů, ale jakmile pochopil, že jeho příležitost v tomto ohledu už minula, uhnul z mého dosahu dřív, než jsem ho stačil sejmout. Měl jsem nutkání skočit po něm, ale něco jako by mě varovalo, ať to nedělám. Šmejd je NENORMÁLNÍ. Moc. Příliš… A když k tomu připojím to, co jsem zjistil o skládankách, dávalo to víc smysl. Ne. Radši být od něj dál.

Zasyčel na mě cosi nesrozumitelného, vydával při tom skřípavý zvuk, který nešlo nazývat hlasem. Zničehonic se mi udělalo nevolno. Otřásl jsem se a všecek se zavrtěl ve snaze ten pocit setřást. Instinktivně jsem frkal a potom jsem naň v odpověď zavrčel.

Vtom jsem to vycítil - jeho záměr. Jen jsem ho ucítil, ale nepochopil. To další už byla věc intuice, nebo možná něčeho ještě hlubšího, niternějšího. Jako by mě cosi kratičce zabolelo, jako bodnutí, úplně v základech mojí podstaty. Vzdáleně to připomínalo útok skládanek… a já pochopil.

Teď hned!!!!!

Vzkypěla ve mně síla, tatáž, která mě mění v hyeru, která tvoří původní složku mého Černočepelství, ta samá, která mě kdysi přimkla k Milie. Vytryskla a já ji nedržel, vrhl jsem ji ven.

Právě včas. Cizinec vrhl vpřed svoji vlastní moc současně se mnou; jeho moc byla jiná než cokoli, co jsem kdy poznal, strašlivá a mocná. Tohle byla jeho nejsilnější zbraň, tohle od počátku zamýšlel udělat, pokud se mnou bude nějaká potíž.
Jediný okamžik. Pak se síly střetly. On i já jsme upadli. Rázem jsem nic neviděl. Projela mnou vlna mrtvého chladu, ze kterého mi bylo zle, a následně vlna vibrujícího tepla, která mráz kamsi zahnala. Cítil jsem nějaké zlo, temno, ale netušil jsem, jakého je původu, jaké vůbec je. Nedotklo se mě, bylo odkloněno jinam. Bylo to něco CIZÍHO. V těle mi po tom všem zbyl jen nepříjemný stres. Možná dokonce děs. Moje divokost jej však zaplašila.

Všecek roztřesený jsem otevřel oči a pomalu vstal. Nepřítel byl pryč. Jen jediná věc tu po něm zůstala.
Porazil jsem ho, ačkoli nevím, jak. Snad jsem to ani nebyl já… byla to snad Gawáeh?

Skládanky vybily vše, co se vybít dalo, krom Černočepelů, kteří utekli. Zdálky jsem viděl nestvůrnou armádu pospojovaných tyček, jak táhne jinam, opouští Grauworr. Poznala, že sám zdejší svět je proti ní. Zkusí začít jinde, ale později… se vrátí.

Skládanky mi pořád dělaly starosti. Ale vím o nich zase víc. A možná i o tom, kdo je vytvořil.

Co dál? Tady už nic. Ale v Šerii je někdo, kdo by mi moje nynější otázky mohl zodpovědět.

Musím se vrátit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama