Bestiář - 08. Vyjednavač

18. června 2014 v 15:32 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 8 Vyjednavač

Daleko na severu se rozpoutal poplach. Ani nemusel. Cítil jsem přítomnost příslušníka svého druhu dřív, než ke mně volání šerijské bezpečnostní výstrahy dolehlo. Nařídil jsem Milie zůstat doma a okamžitě jsem se přesunul k místu vpádu nezvaného narušitele. Tentokrát jsem byl opravdu jediný, kdo se mu mohl postavit, a proto jsem to udělat musel. Plánovaná výprava počká.

Vycítil mě jen o chvilku později než já jeho. Když jsem stanul naproti němu, byl připraven. Na cokoli. Severní Talpíaz pod Muertovou skálou, největším skalním masivem v celé Šerii, je hustě obydlená oblast, plná lidí i mnohých nadpřirozených tvorů. Teď jsme tu však byli sami, jen on a já. Kdo mohl, ten před ním utekl; asi dva tisíce tvorů to ovšem tak rychle nestihly a on je povraždil. Nemusel jsem se ptát jak. Ze stop použité černé magie jsem poznal, že smrt neměli nijak lehkou. Otrávená Břitva je krutý sadista, stejně jako takřka každý Černočepel. Jako jsem dlouhou dobu byl i já.

"Bratránku," oslovil mě s typickou přezíravou sebejistotou, "umíš reagovat rychle. Jsem tu sotva minutu."
Zavrčel jsem z hloubi hrdla. Na nějaké příbuzenské handrkování s kýmkoli z té bandy jsem fakt neměl čas. Náladu už teprve ne. "Co tu chceš?"

"Tebe," odvětil zpola výsměšně, zpola však s překvapivou zdvořilostí. Těžko říct, jak to myslel ve skutečnosti. Nejspíš se nedokázal tak dobře ovládat, ale aspoň se o to snažil. S kýmkoli jiným by jednal pohrdlivě, s vědomím naprosté nadřazenosti. Jenže ví, že se mnou tak jednat nemůže. Jsem jedním z nejmocnějších Černočepelů historie a na hierarchickém žebříčku Bratrstva jsem stál skoro na samé špici, hned pod svým otcem, Zakladatelem. Otrávená břitva je silný, ale bývalému vůdci by se nepostavil. Rozhodně ne sám. Sketa jedna zbabělá.

"Řekni své rychle, dokud ještě můžeš," zavrčel jsem opět. Na rozdíl od něj jsem se s nucenou zdvořilostí zatěžovat nemusel. Tuhle konfrontaci jsem ovládal já.

"Počkej, nezabíjej mě, Temné srdce," pokračoval ten mizera a tentokrát už nebylo pochyb, že úzkostlivě váží každé slovo. Jeho strach se opíral o kraje mojí mysli jako třaslavé mentální bahno. Jen málo mágů z mojí rasy je takto slabošských. "Nepřišel jsem bojovat. Jen ti mám předat vzkaz."

"A přitom sis tu povyrazil z kopýtka, co?" opáčil jsem v narážce na masakr, který tu způsobil. "Víš, že tenhle svět je pod mou ochranou? Živ odsud neodejdeš."

Otrávená břitva se zmateně zarazil. "No a co má být? Byli slabí. Mám svá práva. Copak ty už ne? Necítíš to nutkání? Po tom, co jsi nám provedl… je to tvoje vina, no ne? Nikdy to nebylo takhle silné, to snad víš sám. Nebo ne? Děláš šerijským hlídacího pejska, kterého už dočista přešla chuť na pravý lov?"

Kretén. Měl mi předat vzkaz, pravděpodobně od někoho z mých zbývajících bratrů, a místo toho vstoupil na ale sakra tenký led. Už jsem toho měl tak akorát dost.

Vrhl jsem se vpřed rychlostí blesku. Břitva poděšeně zapištěl: "Jsem vyjednavač!!!", jako by to měla být nějaká kouzelná formule, která ho ochrání. Když pochopil, že na to kašlu, chabě se pokusil opětovat útok. Jeho myšlenkové ostří bezmocně sjelo po obranách mojí mysli jako tupý nůž po hladkém kameni. Marně se pokoušel zvýšit nátlak - než stihl vůbec začít, popadl jsem ho do zdrcujícího sevření mysli i těla. Rukama jsem ho drapl za lokty a smýkl jsem jím na zem. Bránit se nemohl, protože měl mysl zcela ochromenu poutajícími chapadly té mojí.

Pohltila mě nenávist. Nenáviděl jsem ho, jako jsem je nenáviděl všechny. Přes tu živelnou sílu v mém nitru jsem skoro nevnímal nic jiného. Zahltila mě a já se do ní potopil. Rýpl jsem do té ubohé mysli pod sebou a následný zmučený řev oběti zněl mým uším jako rajská hudba. Byl jsem hotov zanořit se do těch tak hluboce vyrytých kolejí prastarého zvyku… dokud si jedno zasunuté místečko kdesi ve mně najednou nevzpomnělo, PROČ je vlastně nenávidím.

Nemůžu to udělat - byl bych stejný jako oni. Už zase. Nemůžu… CHCI… ale já to neudělám… ALE UDĚLÁM… ne, to teda ne… ANO, ANO, ANO…

Otrávená břitva dál řval. Týral jsem ho svým darem, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval. Ani jsem si to nedovolil… a nedovolím. DOST!!!

Nakopl jsem ho a odhodil pryč, ale zároveň jsem nad sebou zase získal kontrolu a stáhl jsem mysl zpátky. Břitva se třásl a měl evidentně dost. Už neřval, ale dosud tiše vzlykal a hýkal. Kolikrát jsem tohle už viděl? Kolikrát to ještě uvidím?
Následně se moje nenávist obrátila proti mně samotnému. Jsem zrůda. Tohle nesmím dělat. Dívám se na ně s odporem, ale přitom dělám to samé co oni, cítím to samé, jsem… STEJNÝ. Pořád. I když nechci být. Ačkoli už tak dlouho bojuji proti všemu, co znamená být Černočepelem, stále v tom nemám úspěch. Vůbec.

Zatímco mnou zmítalo zhnusení ze sebe sama, snažil jsem se dát situaci zase nějaký řád. Otrávená břitva pro mě má vzkaz od někoho z Bratrstva. Zjistím, o co jde. Břitva tu pozabíjel spoustu tvorů, a před smrtí je krutě zmučil, podobně jako já jeho. Zabiju ho. Ale mučit ho už nebudu. Ne a ne. No a pak to bude snad konečně vyřízeno a já to budu moct pustit z hlavy. Což se mi asi nepodaří. Asi se budu zase děsně užírat. Možná. Možná to naopak hodím za hlavu, nevím.

Vykročil jsem k němu. Ležel na zemi a bál se vstát. Bál se promluvit. Netroufal si nic udělat, aby mě zase nevyprovokoval k něčemu drastickému. Kolikrát už jsem tohle zažil? Kolikrát to ještě zažiju?

Vstoupil jsem mu do mysli, tentokrát ne útočně, jen s úmyslem získat informace. Břitva byl vyděšený a nijak mi nebránil, ačkoli ho můj duševní dotek bolel. Nebyl jsem nikterak jemný, usoudil jsem, že si to nezaslouží. To ho teda soudí ten pravej…

A pak jsem to našel. Zarazil jsem se. Vzkaz byl ve skutečnosti voláním o pomoc. Bylo to k nevíře. Jedna věc byla ale horší.

Ztuhl jsem a srdce se mi sevřelo. To, co se stalo, bylo jednoduše strašné. Proboha!


Události dostaly až moc rychlý spád.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama