Bestiář - 06. Pomstychtivost

13. června 2014 v 20:15 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 6 Pomstychtivost

Ebidramon chtěl ve schůzi Rady pokračovat, já ne. Hádka z toho nebyla jen proto, že já se nikdy nehádám. Prostě jsem se sebral a odešel, a Milia se mnou. Cestou jsem ji podpíral, ještě jí nebylo dobře, ale to se snad brzo spraví. My hyerodlaci se uzdravujeme rychle, a ani nemusíme být Černočepelové. Ti jsou svou odolností pověstní.

Zajímavé, jak jsem si poslední dobou navykl uvažovat o Černočepelech jako o "nich". Po celý život pro mě byli "my", dokonce i poté, co jsem opustil Bratrstvo. Já jsem Černočepel. Tak proč se mi zdají tak cizí? Zas tak moc jsem se nezměnil. Nebo ano?

Milia mě vyrušila z úvah o vlastní identitě dotazem: "Co máš v plánu?"

Vysvětlil jsem jí to. Moje úmysly ji zrovna nepotěšily. Opustit bez dovolení předsedy shromáždění Rady a tím je de facto ukončit (na schůzi musí být vždy přítomni všichni členové, takže beze mě a Miliy musel Ebidramon sraz rovnou rozpustit) je proti pravidlům a navíc je to neslušné, no ne? Vrhnout se bez meškání do boje proti novému neznámému nepříteli, o němž vím jen to, že dokáže jediným útokem odstavit mysl zřejmě kteréhokoli tvora, který se mu postaví na odpor, je holý nerozum. Je to nezodpovědné, ukvapené, impulsivní - jak typické pro Černočepela, jemuž někdo šlápl na kuří oko! Neústupnost a tvrdost je pro mě charakteristická, ale měl bych se naučit být také opatrný… Kolikrát jsem tohle všechno od Miliy slyšel?

Nakonec dosáhla toho, že ten den už jsem nic nepodniknul. Zavedl jsem ji domů do Irtai-Varmanu a když mě požádala, abych jí přivedl místního léčitele, souhlasil jsem a šel pro Ximonna. Ten se u nás doma zdržel dlouho do noci, řešili s Milou kdovíco a pili přitom bylinky. Nechal jsem je být a šel raději na lov.

Zatímco jsem celou noc pobíhal Šerijským Velkým hvozdem ve své zvířecí podobě, totiž jako obrovská černá hyera, a trhal jedno zvíře za druhým, starosti mě neopustily. Neopustil mě ani vztek. Zabil jsem dvakrát tolik zvěře než obvykle a přesto se vrátil domů nenasycený. Nešlo však o hlad mého žaludku, spíše jako by hladovělo samo mé nitro, lačnící po něčem víc než jen po mase. Znám ten pocit, hlodá a hlodá, dokud si nevynutí uvolnění. Není zbytí, musí k tomu dojít. Ten samý pocit mě kdysi hnal k dobývání stále dalších území, porážení armád, jež se marně snažily je přede mnou bránit, nekonečnému vraždění a mučení, k běhu kupředu bez ohledu na kohokoli a cokoli - je to moje hluboko zakořeněné černočepelské nutkání, o kterém sice s druhými nemluvím, ale které řídí celý můj život. I lovcem příšer jsem se stal kvůli němu. Jinak bych asi zešílel.

Druhého dne se Milia zotavila natolik, že mohla jít sama na lov. Často lovíme spolu, tentokrát jsem však upřednostnil volání mojí agresivní duše před utlumenými tužbami zažívacího traktu.

MUSÍM to zničit… najít a zničit… nesmí nic zbýt… a hlavně, musím dostat stvořitele té hrůzy. Je můj. Sáhl na místa, kam nikdo nesmí. A mě nikdo dráždit nebude…! Možná jsem zanechal tyranských praktik, ale nezkrotl jsem. Černočepela zkrotit nelze, je pouze možné ho zabít. Dokud žije, nikdy se ničemu nepodvolí, a když něco chce, dosáhne toho za použití jakýchkoli prostředků, které jsou k tomu potřeba.

Vrátil jsem se do Březové na místo střetu s podivnou bestií. Jediná potvora, která mě kdy ve výkonu služby přemohla. Pokazila mi pověst, ale to brzo napravím. Strávil jsem půl dne podrobným zkoumáním místa. Za použití řádky kouzel jsem zjistil víc - bohužel to nebylo nic povzbudivého.

První věc: "skládanka" nemá nic společného s žádným živým tvorem. Jejím předobrazem není nic, co doopravdy existuje. Je to naprostá originalita a není ničemu podobná, ani vzhledem ani podstatou. Věc druhá: z první skládanky jsem neúmyslně vytvořil více než osmdesát kusů replik, které přejaly veškeré vlastnosti skládanky původní. Žádný z těch kusů jsem nezničil, pouze jsem je od sebe dokázal odehnat - dost málo vzhledem ke skutečnosti, jak mocnou magii jsem použil. A pak věc třetí: moc skládanek je pravděpodobně založena na principu ničení síly Gawáeh, prapůvodní životní síly. To je hodně znepokojující. Jestli mám pravdu, je kterákoli ze skládanek strašlivě nebezpečná pro cokoli živého, k čemu se přiblíží.

Jestli útok skládanek míří na samotnou živou sílu v nitru napadeného a je přitom tak průbojný, že pronikne i do mysli Černočepela, jedná se o jednu z nejhorších zbraní vůbec. Životní síla Gawáeh totiž není vázána pouze k životu jednotlivce - je něčím víc, energií, z níž veškerý život vyvěrá - všechen život ve Veškerenstvu. Jednotlivé živé bytosti jsou na ní závislé a skrz ni jsou spolu propojené v jediný celek. Kdyby byla Gawáeh nekonečně hlubokým jezerem, z něhož vytékají miliardy miliard říček, tedy duší všeho živého, vyschnutí jedné nebo třeba i sta říček by jezero neohrozilo. Ostatní říčky by tekly dál. Jenže pokud by někdo ovládnul umění dostat se z některé říčky zpátky do jezera Gawáeh, jež je jinak nepřístupné, mohl by se pokusit vysušit přímo je. Potom by vyschly všechny říčky. Úplně všechny - život by zaniknul. Nadobro.

Tím pádem by bylo možné zabitím jednoho jediného jedince zároveň s ním okamžitě zahubit i všechny ostatní, bez ohledu na jejich polohu, sílu, schopnosti, počet či cokoli jiného. Jako by se zabitím prvního pěšáka padla rovnou celá jeho armáda i s generálem.

Mýlil jsem se. TOHLE není jedna z nejhorších zbraní - je úplně nejhorší. Kdybych mohl, zcepením šokem. Kdo může chtít zničit všechen život? A kdo by něco takového vůbec dokázal?


Vzápětí mě napadlo: jak jsem tohle vůbec mohl přežít???
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama