Bestiář - 05. Poranění

12. června 2014 v 15:23 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 5 Poranění

Vidím ji před sebou… napřimuje se do výše… hrozivá… neznámá… ale já se nebojím. Budu s ní bojovat a za chvíli ji zničím… nenormální skládanku… ano, to je ten správný výraz! Je NENORMÁLNÍ, nepřirozená… zvrácená. Jen mimoděk okrajem mysli vnímám Miliu, její mysl sleduje netvora a hodnotí jej s podobným odporem a despektem jako já.
Rozvětvené tyčky… vůbec nepřipomíná tělo… přesto se hýbe… sama se rozhoduje… chce jen ničit, hubit a zabíjet, tak dlouho, dokud nezbyde jen ona sama. Jak pochopitelné… jak ohavné.

Dílo černé magie útočí, já útočím. Jsem velmi rychlý. Skládanka se hroutí… AU!!! Tuhle bolest znám, ale je nějak mnohem horší, větší, než by měla být. Zasáhlo mě COSI, není to fyzické, spíše duševní… příšerně to bolí. Nejsem jediný, kdo křičí. Milia!

Okamžitě jsem přerušil rituál, ale už bylo pozdě. Milia se mi bez vlády zhroutila do náruče. Dotek té cizí VĚCI byl tak strašlivý, že knokautoval nejen mě ve chvíli, kdy jsem se s ní potýkal, ale i Miliu o několik hodin později, když zkoumala moje vzpomínky na ten boj. Její bolest byla objektivně menší než moje - úder černé magie ji trefil jen přeneseně, oslaben mou myslí, kterou zasáhl dříve a která teď zafungovala jako částečný tlumič. Pro mě však představovala Miliina bolest větší muka než moje vlastní. Prý je to u spojených duší normální.

Všichni se kolem nás ustaraně shlukli. Ebidramonův horký dech mi rozcuchal vlasy a hodil mi ofinu do očí. Nevšímal jsem si ho, ani nikoho jiného. Zajímala mě jedině ona.

"Milio!" Snažil jsem se ji vzkřísit. Nereagovala. Cítil jsem, jak se mi začíná zvedat tlak a zrychlovat dech. Že by zase panika? Ale Milia žije… žije… tak proč se nevzbouzí? "Milio!"

"Zavolejte léčitele," říkal někdo. Bylo mi jedno, kdo.

"Ne…" slyšel jsem sám sebe, jako by mluvil někdo jiný. "Nikdo na ni… nesáhne."

"Wardlaku, potřebuje pomoc," namítal Ebidramon. Tentokrát jsem ho poznal. V hlase i v mysli měl stejné obavy. Jeho prvotní zlost již dávno vyšuměla. Strach o Miliu ji překryl.

"Postarám se o ni sám," prohlásil jsem bez přemýšlení, zatímco jsem ji pevně svíral s narůstajícím tušením, že nejspíš zabiju každého, kdo se mi ji pokusí vzít.

Ebidramon se se mnou pokoušel hádat, ale reakce se nedočkal. Já Miliu prostě nedám… nepustím… nikdo jí neublíží… Úplně mě to rozdvojilo. Jedna moje část šílela strachy a zoufale se snažila najít Miliinu bytost a přivést ji zpět na tento svět. Druhá půlka mého já, ta starší a temnější, se vzápětí přidala a začala mi vlévat do žil nesmírnou zuřivost a touhu po pomstě. Prastará příšera v mém nitru se vzpínala víc a víc a zahlcovala mě krvelačností, jakou jsem již dlouho nezažil. Nakrátko jsem úplně zdivočel. Kdokoli by mě vyrušil z vnitřní agonie, dopadl by špatně.

Dřív, než mohl můj duševní netvor naplno rozrazit zábrany mého civilizovaného mladšího vědomí a způsobit něco velmi ošklivého, se mé druhé půlce konečně podařilo obnovit plné duševní spojení s dívkou, kterou moje ruce s takovou vervou držely na mé hrudi. Milia se začala vzpamatovávat - její mysl zprvu zcela vyřazená tou zlovolnou ranou neznámého původu se pohnula a určitě se brzy zase probere. Úleva spláchla nejhorší zrůdu kdesi ve mně zpátky do hlubin podvědomí, a tak byly životy všech členů Rady zachráněny. Vztek mě přesto neopustil. Pouze už nebyl bezhlavý a vše napadající, místo toho se začal soustředit na jediné místo.

"Zničím ho," zformovalo se z mých rtů s takovou chladnou nenávistí, že všichni okamžitě ztuhli.

"Koho?" odvážil se zeptat gryf Tapechar.

"Toho, kdo to vytvořil," pokračoval jsem pořád natolik krvežíznivě, že ode mě ostatní instinktivně ucouvli co nejdál. Jen Milia mi zůstala ležet v náručí ještě napůl v mdlobách.

Trvalo skoro hodinu, než byla schopná otevřít oči a zeptat se, co se jí to stalo. Na nic si nepamatovala. Stejně jako já po střetu s bestií. Jenže teď… už si pamatuju. Ano. Ne na ten zážitek samotný, ale na jeho rekapitulaci, kterou Milia vyvolala v mojí hlavě. Ačkoli jí následně duševní dotek s místem zasaženým nestvůrou celou událost vymazal, na mě už podruhé tentýž účinek neměl.

Milia tedy nevěděla, co se stalo, ale já ano. A nenechám to jen tak.

"Zničím ho. Najdu ho a zničím. Půjdu po něm tak dlouho, dokud po něm nezbyde nic," zopakoval jsem celé Radě a bral to jako přísahu. Ačkoli já na ně nikdy nevěřil; závazky se týkají jen těch, kdo se jimi nechají spoutat. Já jsem svoji svobodu nikdy takto neomezoval… tedy dokud jsem neslíbil, že budu chránit Šerii. I když… dokážu si představit, že bych ani tento slib nedodržel. Pokud by to nějakým způsobem vadilo mně nebo mým plánům…

"Jak to myslíš?" zeptala se Milia, "ty víš, kdo to byl?"

Tiernes do toho vpadl: "Asi někdo z tvých pobratimů, ne? Jestli je to černá magie útočící na mysl a působící bolest… to je přece vaše taktika."

Byl by mluvil dál, ale pohled na moje vyceněné tesáky ho zadržel. Zavrčel jsem s takovou razancí, že i Ebidramon, který zrovna chtěl taky něco říct, to neřekl a čekal, co řeknu já.

"Tohle nemá s Černočepely nic společného," řekl jsem nejen jemu, ale všem, "nemá to nic společného s žádnou skupinou černokněžníků, kterou znám. Je to někdo úplně nový. A podle všeho extrémně nebezpečný… asi podobně jako Černočepelové. Nebo horší."

Tohle sdělení bylo vážné a všichni ho tak brali; až na Tiernese, který za ním jako vždy viděl jen nějaké moje nekalé úmysly. "Nemožné," ucedil. Myslel tím, že není možné, aby se objevil někdo horší než Černočepelové. Bratrstvo černé čepele je všeobecně považováno za nejhorší organizaci podobného ražení v dějinách. Právem. Vím to lépe než většina jiných - byl jsem jejím členem. Jenže magie se vyvíjí a Bratrstvo se poslední desetitisíce let zmítá v krizi. Mojí vinou. Někdo by se toho mohl pokusit využít… a naplánovat způsob, jak si uzurpovat titul nejhoršího ze všech pro sebe.

"Nic není nemožné," zadeklamoval jsem První zákon magie a dál už jsem na Tiernese kašlal. Kdo se má s tím nekňubou porád přít o lejnu. Mě už to tedy dávno nebaví.

Na pořadu dne je něco jiného. Průzkum. Moje instinkty mě nikdy neplaší nadarmo. Tohle nesmím podcenit. Ať je to cokoli, může to být nebezpečnější než já, a to už něco znamená. Nechci vidět Šerii zase zničenou. A co je důležitější - nedovolím, aby cokoli nebo kdokoli sáhl na Miliu.


A tak začal nejhorší boj v mém životě. Jen jsem to tehdy ještě nevěděl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama