Bestiář - 03. Procitnutí

8. června 2014 v 19:57 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 3 Procitnutí

Oříškově hnědé oči. Krásné oči. Její oči.

Kde jsem? A co se to vlastně stalo?

"Co se ti stalo?" zeptala se. Její hlas… celou věčnost bych ho mohl poslouchat. Chtěl jsem jí odpovědět, ale nějak to nešlo. Nemohl jsem najít řeč. Nemluvě o tom, že NEVÍM, co se mi stalo.

Vzápětí naši klidnou chvilku narušil další hlas. Nezdvořák Tiernes! Vůbec ho nemám rád.

"Co sis myslel, že tímhle dokážeš, co?" vyjel na mě nakvašeně a jeho obličej se zjevil vedle toho Miliina. Ten její je rozhodně hezčí. Mnohem. Byl by hezčí, i kdyby Tiernes neměl křivý nos. Kdysi mu ho skoro sežrala březí osmerosanice - náramně přítulná potvůrka.

"Ehm," dostal jsem ze sebe. Začínal jsem zase cítit v údech sílu a tak jsem vstal. Ležel jsem? Proč?

Chystal jsem se tomu zabedněnci něco trefného odpovědět, aby si nemyslel, že jsem tak mimo z něho, ale to, co jsem spatřil, a hlavně ucítil, mi zase sebralo právě nalezenou řeč.

Byl bych si skoro myslel, že už nejsem v Šerii. Nebo že jsem se najednou vrátil v čase. Tuhle energii tu bylo naposledy možno cítit hodně dávno - pokud vím, naposledy krátce předtím, než jsem se rozhodl opustit Bratrstvo a s ním všechna mnou násilím dobytá území, mezi nimi i Šerii. Tehdy byla Šerie hodně zdevastovaná… a tohohle typického magického otisku doslova přehlcená. Otisk Černočepela… charakteristická aura zlé moci, jakou kolem sebe černokněžníci z Bratrstva šíří všude, kam zavítají.

Byl tu snad někdo…? Ne. S nepříjemným bodnutím jsem si uvědomil, že tenhle kouzelný otisk je cítit úplně stejně jako ten, který tu vládl kdysi. Je MŮJ. To snad ne. Je jasné, proč to Tiernese nakrklo. A není jediný, jak tak vidím. V blízkosti vidím většinu členů Rady včetně jejího předsedy Ebidramona, nejstaršího žijícího šerijského draka. Ze všech je znát stejný ostražitý, vyčítavý pocit. Mají za to, že jsem to udělal naschvál. Jenže já nevím, proč jsem to udělal!

Jediná Milia se tváří zcela jinak než ostatní. Věří mi. Věří mi víc, než si zasloužím, a určitě mnohem víc, než by měla. Zrovna jako já věřím jí, jako jediné. Taky bych asi neměl, ale nemůžu jinak. Na to jsme příliš těsně spojeni.

"Temné srdce, pojď sem," zavolal na mě Ebidramon. Je rozčilený. Nedávno mi přestal říkat "Temné srdce" a po vzoru Miliy přesedlal na "Wardlaka". Soudil jsem, že mi odpustil - tedy ne úplně, to nejde, ale aspoň z větší části. Nynějším oslovením mi dává najevo, že se na mě zlobí. No jistě, že je naštvaný. Právem. V jeho mysli čtu, že bude chtít vysvětlení. Jak mu dám něco, co nemám?

Milia mě odmítla pustit, takže jsme k obrovskému tmavě rudému drakovi šli spolu. Já jsem přitom usilovně přemýšlel. Všude kolem, kam až jsem dohlédl, a já dohlédnu daleko, to vypadalo jako po nějaké strašlivé katastrofě. Zem byla černá. Nikde ani stéblo trávy, jediná moucha. Tedy jediná živá moucha. Stovky mrtvých byly přiškvařené ke spálené zemi, spolu s desítkami ptáků, z nichž zbyly jen zčernalé kosti a troud. Dokonce tu leželo i pár větších zvířat.

Tak teď jsem se tedy vážně trochu styděl. Tyhle věci už nechci dělat. Pokaždé, když nějakým podobně ošklivým způsobem selžu, cítím se hloupě. Stává se to už celkem vzácně… když pominu tu strašnou spoušť, kterou způsobil můj drahý otec poté, co jsem ho k tomu de facto vyprovokoval. Nutno dodat, že jsem ho k ničemu provokovat nechtěl. Jen jsem chtěl zachránit Miliu, sebe, celou Šerii a další světy… před ním. Bohužel má tehdejší oběť se mi krutě vymstila, a ostatním se vymstila ještě víc. Ach jo. Nebudu na to zase myslet.

Zachytil jsem Miliin tázavý pohled. Cítila, že jsem nejistý, a poněvadž já obvykle nebývám nejistý, poznala, že je něco hodně špatně. Dotkl jsem se její mysli. Ukázala mi, jak mě našli v bezvědomí uprostřed vší té zkázy, jež se tu rozprostírá široko daleko na mnoha mílích až skoro ke strážní věži. Okamžitě poznali, že tohle způsobila černočepelská magie - na tu si ti nejstarší z nich, zejména Ebidramon, pamatují až moc dobře. Ebidramon zuřil. Snažil se pro mě mít pochopení, což je od něj nevýslovně šlechetné po tom všem, ale nikde v okolí nejsou patrné známky souboje, který by mě mohl ospravedlnit k použití černé magie, nadto té úplně nejhorší. Vlastně tu nenašli žádné stopy po nějakém zápasu… Když ne boj, tak co? Co jsem tu dělal?

To je ono! Musím si vzpomenout… Mysl mě náhle zabolela, jako by byla zraněná. Milia polekaně vzhlédla. Taky to cítila.
"Wardlaku! Co to bylo? Jsi v pořádku?"

"Já nevím," odpověděl jsem popravdě. Všechno začínalo mít konkrétnější obrysy. To, že tu jiná magie než moje není cítit, ještě neznamená, že tu nebyla. Zřejmě šlo o magii, která po sobě umí dokonale zahladit stopy. Jednu stopu tu ale nechala - tu v mojí hlavě. Tam se bude muset začít.

Předstoupil jsem před červeného dračího obra s už částečně opět nabytou sebedůvěrou. Moje mysl se umí hojit nesmírně rychle. Když to ale nebudeme déle odkládat, můžeme z té podivné újmy, kterou utrpěla, zjistit to, co všichni tak moc chceme vědět.


"Ebidramone," oslovil jsem ho vážně, "nevím, co se tu stalo. Ale vím, jak to můžeme zjistit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama