Bestiář - 02. Bestie

6. června 2014 v 17:30 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 2 Bestie

Stačilo jediné píchnutí do spící mysli mutanta a zdánlivý klid tohoto zbořeniště, jež ještě nedávno bylo lidskou vsí, byl nadobro pryč. Přede mnou se začal toporně zdvihat vysoký stín. Ten ječivý výkřik byl slyšet na mnoho mil - už vidím to sesardinkované osazenstvo strážní věže, jak se při tom zvuku svorně bojácně přikrčilo. Bestie zvysoka zavyla bolestí a její mysl ucukla před mým dotekem. Zato její tělo se mezitím kurážně napřímilo v jasné bojechtivosti.

To je povzbuzující. Nemám rád bestie, které se okamžitě vzdají. Musím je nechat na pokoji a odejít. Nedočkám se úlevy a musím čekat, dokud mě nepošlou na nějakou jinou zrůdu vymknutou kontrole. Za pouze zastrašenou, ale nezabitou stvůru je také mnohem nižší honorář.

V té tmě by člověk neviděl ani sprosté slovo přímo před svým nosem. Možná by ho cítil. Nevím. Většinou mám z lidí dojem, že žádný čich nemají. Na rozdíl od nich VIDÍM a tak se mi naskytl zajímavý pohled na netvorův profil.

Co tohle zase je? Zabil jsem osmnáct tisíc dvě stě šestnáct nestvůr. Dalších pět tisíc osm set třicet jsem přiměl k dobrovolné kapitulaci. Přesto jsem ještě nikdy neviděl něco TAKOVÉHO.

Nezasvěcenci bych nepopsal, jak bestie vypadala. Nebylo ji k čemu přirovnat. Její zjev vůbec živého tvora nepřipomínal. Byla to spíš… skládanka. Podivná, znetvořená, smrdutá, nevyzpytatelná skládanka. Prý sežrala několik lidí. Čím? A kam? Kde tak může mít žaludek? Nikam by se jí… NEVEŠEL.

Neměla oči, nebo jsem je aspoň nenašel. Přesto se zdálo, že mě vidí. Její výběžky se zkroutily a z její mysli čišela zášť a zhnusení. Znovu zařvala. Stejná otázka: čím? Nemůžu na ní najít hlavu. Krk taky ne. Kde má asi hlasivky?

Moje zmatenost trvala jen asi vteřinu nebo dvě. Pak jsem si konečně vzpomněl, že existují kouzla a že znamenají víc než logika. Na vzhledu téhle… živé věci… nezáleží. Důležitější je podstata.

(V té další vteřině jsem si stihl mimo jiné pěkně vynadat. Jsem debil. Odmalička žiju magií a svými znalostmi a schopnostmi v této oblasti předčím téměř kohokoli, kdo kdy žil. Asi jsem utrpěl zatmění mozku. Mělo mě hned trknout, že tohle NENÍ žádná bestie. Vole, vole, blbče nedomrlej. Být tu některý z mých sladkých bratříčků, smál by se, až by se neudržel na nohách.)

Ihned jsem v mysli přeladil. Už tu nejsem jako lovec příšer. V okamžení tu místo Wardlaka, lovce příšer, stál Temné srdce, bývalý černokněžník a oboustranný zrádce. Co bylo však hlavní: úhlavní nepřítel a vrah svých někdejších soukmenovců.
Tuhle magickou hříčku, stvořenou nějakým darebákem ze zhuštěné energie, musím zničit. Dřív bych ale měl zjistit jejího tvůrce. Bude si přát, aby sem tuhle potvůrku nikdy neposlal.

Ještě že umím přemýšlet tak rychle. Ve chvíli, kdy se na mě imitace stvůry vrhla s naivním úmyslem zmařit můj život, už jsem měl ve všem jasno. Útok jsem opětoval tak pohotově, že na "bestii" dopadl dřív než ten její na mě.

Samozřejmě bylo ihned po boji. Ničí mysl není tak nebezpečná jako mysl Černočepela. Zařízl jsem se stvůře do její falešné mysli a doslova ji roztrhal. Mé horší já přitom zvrhle jásalo a točilo se dokola. Už tak dlouho jsem mu tohle nedopřál… radost z nespoutaného, ničím neomezovaného ničení mě přímo zahltila a málem mě připravila o rozum. Naštěstí jen málem.

Zničehonic se totiž něco stalo. Než jsem stihl rozpitvat nějaký fragment zbylý z mysli příšery, abych zjistil, co to vlastně je a odkud se to tu vzalo, dostal jsem bolestivý šlehanec do mysli a s bezděčným zavrčením jsem se musel na moment stáhnout.

Instinkt mě varoval, ale ani nemusel. Kdo nebo co má šanci, že ublíží někomu, jako jsem já? Krom svých soukmenovců z prokleté rasy jsem se s nikým nesetkal… doteď. Zasažené místo mě pořád ještě bolelo, zatímco jsem se marně snažil uvažovat. Po žahanci neznámé podstaty jsem měl mozek jako ochrnutý. Co to sakra je?

Divadlo pokračovalo. K mému zděšení začaly všechny kousíčky rozervané mysli příšery bleskovou rychlostí růst a během vteřiny tu proti mně stála ne jedna, ale hned osmdesát tři totožných skládanek. Zničení té první se obrátilo proti mně. To mě taky mělo napadnout!

Mysl mi hořela, jako by ji otrávili. Nic podobného jsem dosud nezažil. Cítily se takhle moje oběti? S myslí vyřazenou z boje jedinou krátkou ranou bezmocně čekající na neodvratné utrpení?

Zmocnil se mě pocit, který jsem donedávna neznal. Říkají tomu tuším panika.

Dál už moje omráčená mysl nemohla. Odpadla a já zůstal sám. Bez mysli jako nahý, bojovník v bitvě, kterému sňali brnění a sebrali meč.


Zbylo mi jen nic.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama