Červen 2014

Bestiář - 13. Boj

30. června 2014 v 17:00 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 13 Boj

To, co následovalo, se semlelo strašně rychle.

Cizí útok se s neuvěřitelnou zručností zaryl přímo do kouzla, kterým jsem byl spojen s podstatou Grauworru, a smykem skrz ně rovnou na mě. Něco takového vyžadovalo bezpochyby mnoho zkušeností a řáckou mazanost - útočník jistě nebyl žádné mladé tele. Spíš mág těžkého kalibru, jakých je málo.

Můj prvotní popud byl samozřejmě útok opětovat svou černočepelskou mocí. Tak mi velel instinkt. Chválabohu nejsem otrokem svých pudů - blesková vzpomínka na skládanky a jejich magii mě včas zarazila. Nebudu podruhé opakovat stejnou chybu, jako bych se z ní nepoučil. Ne. Já se POUČIL.

V prvním okamžiku jsem ještě netušil, kdo se to do mě vlastně pustil, jestli skládanka nebo nějaký živý tvor, Černočepel nebo nepřítel Černočepelů. Jediné, co jsem věděl hned, bylo, že dotyčný umí používat magii podstat. Toho jsem se chytil. Nechal jsem bez povšimnutí svůj otřepaný černočepelský dar a opřel se do boje s agresorem jako rovný s rovným. Spoléhal jsem přitom čistě na svou magickou sílu, bez užší specifikace. Jak se nakonec ukázalo, dobře jsem udělal.

Můj sok začal tím, že se pokusil přervat moje pouto s ovládnutým světem. Díky rychlosti a šikovnosti jeho zásahu (to já mu klidně přiznám, nejsem přece pokrytec) se mu to málem podařilo, protože mě překvapil. Ovšem rychlost mých reakcí zase očividně překvapila jeho. Zatlačil jsem ho zpátky tak nekompromisně a dá se i říct brutálně, že citelně zakolísal. Že by byl slabší než já? Chvilku jsme se kolem sebe točili, myslím duševně, opírali se o sebe jako dva o harém zápolící jeleni a zamotali jsme se do sebe tak, až jsme se museli volky nevolky pustit. Ohrozilo to totiž nás oba. Já se mezitím honem ubezpečil, že moje spojení s Grauworrem je přece jenom neporušené, a pokusil jsem se konečně zjistit, kde se nezvaný rušitel mých snah nalézá a co je vůbec zač. Jeho magie byla naprosto nicneříkající, ke své mysli mě ani nepustil, a já v obavě o tu svoji nechtěl moc tlačit na pilu, abych toho ještě nelitoval. Dlouho neotřesitelná poučka o tom, že černočepelské mysli nelze nijak ublížit, už totiž neplatí.

Ač to bylo nelehké a silně matoucí, rozhodl jsem se vrátit cele do svého těla, ale přitom napojení na vnímání Grauworru nerušit. Bylo to skoro šílené, protože rázem jsem měl problém určit, co cítím já a co on, obě sféry vjemů se mi slily a já zažil pár setin vteřiny totální dezorientace. To dalo čas mému nepříteli, aby se vzchopil k novému ataku, čehož pochopitelně neopomněl využít.

Skočil na mě a srazil mě na zem, což jsem zprvu ani neměl šanci zaregistrovat. Z víru vjemového chaosu mě vytrhla prudká bolest na hrdle. Svaly se mi sevřely a já úlekem zase málem Grauworr pustil; v příštím zlomku vteřiny mě však pohltila krvelačná zuřivost a nejstarší složka mého já, ta zvířecí, převládla. Vrhl jsem se na toho zmetka, který mi v nestřežené chvilce prokousl hrdlo, určitě proto, že se mi chtěl pokusit utrhnout hlavu, a spravedlivě rozvášněn jsem byl mimořádně surový. Záhy jsem měl zase vrch já - asi na mou sílu fakt nestačil. Jen taktak stihl uskočit, než jsem ho celého přelomil vejpůl - to už jsem si konečně udělal v hlavě pořádek a tak jsem zase normálně vnímal.

Krk mě bolel a nepříjemně mě v něm štípalo - projev rychlého hojení. Jakmile jeho zuby pustily moje maso, hned se začalo scelovat a hojit. Totéž lze říct i o jeho pazourách, které jsem mu urval - přímo před mýma očima mu rostly znovu. Stále jsem zuřil, ale i přes tu vlnu zvířecké posedlosti jsem cítil někde za ní slabé tepání údivu. Co to zase je?

Takovou bytost jsem zaručeně nikdy neviděl.

Cizí šmejd trochu zavrávoral, jako by ho boj už vyčerpal, ale z jeho podivné tváře nezmizel ten hrozný výraz. Ani já sám se snad tak strašně nikdy netvářil, i když jistě to nevím. Běhal z toho mráz po zádech, i mně, který se normálně nikoho nebojím.

Neřád obratem zaútočil znovu, jen co znovu popadl dech. Chtěl mě zabít. V jeho očích to svítilo jako v rozžehnutém majáku, čišelo to z nich. Taková touha po ničení a zkáze, radost ze zmaru, agrese vyhnaná do absurdna, naprosté šílenství. Nebylo v tom citu, účelu, nebylo to racionální. Prostě to tam jen BYLO. Dělalo se mi z toho až špatně.
Pokusil se mě znovu strhnout dolů, ale jakmile pochopil, že jeho příležitost v tomto ohledu už minula, uhnul z mého dosahu dřív, než jsem ho stačil sejmout. Měl jsem nutkání skočit po něm, ale něco jako by mě varovalo, ať to nedělám. Šmejd je NENORMÁLNÍ. Moc. Příliš… A když k tomu připojím to, co jsem zjistil o skládankách, dávalo to víc smysl. Ne. Radši být od něj dál.

Zasyčel na mě cosi nesrozumitelného, vydával při tom skřípavý zvuk, který nešlo nazývat hlasem. Zničehonic se mi udělalo nevolno. Otřásl jsem se a všecek se zavrtěl ve snaze ten pocit setřást. Instinktivně jsem frkal a potom jsem naň v odpověď zavrčel.

Vtom jsem to vycítil - jeho záměr. Jen jsem ho ucítil, ale nepochopil. To další už byla věc intuice, nebo možná něčeho ještě hlubšího, niternějšího. Jako by mě cosi kratičce zabolelo, jako bodnutí, úplně v základech mojí podstaty. Vzdáleně to připomínalo útok skládanek… a já pochopil.

Teď hned!!!!!

Vzkypěla ve mně síla, tatáž, která mě mění v hyeru, která tvoří původní složku mého Černočepelství, ta samá, která mě kdysi přimkla k Milie. Vytryskla a já ji nedržel, vrhl jsem ji ven.

Právě včas. Cizinec vrhl vpřed svoji vlastní moc současně se mnou; jeho moc byla jiná než cokoli, co jsem kdy poznal, strašlivá a mocná. Tohle byla jeho nejsilnější zbraň, tohle od počátku zamýšlel udělat, pokud se mnou bude nějaká potíž.
Jediný okamžik. Pak se síly střetly. On i já jsme upadli. Rázem jsem nic neviděl. Projela mnou vlna mrtvého chladu, ze kterého mi bylo zle, a následně vlna vibrujícího tepla, která mráz kamsi zahnala. Cítil jsem nějaké zlo, temno, ale netušil jsem, jakého je původu, jaké vůbec je. Nedotklo se mě, bylo odkloněno jinam. Bylo to něco CIZÍHO. V těle mi po tom všem zbyl jen nepříjemný stres. Možná dokonce děs. Moje divokost jej však zaplašila.

Všecek roztřesený jsem otevřel oči a pomalu vstal. Nepřítel byl pryč. Jen jediná věc tu po něm zůstala.
Porazil jsem ho, ačkoli nevím, jak. Snad jsem to ani nebyl já… byla to snad Gawáeh?

Skládanky vybily vše, co se vybít dalo, krom Černočepelů, kteří utekli. Zdálky jsem viděl nestvůrnou armádu pospojovaných tyček, jak táhne jinam, opouští Grauworr. Poznala, že sám zdejší svět je proti ní. Zkusí začít jinde, ale později… se vrátí.

Skládanky mi pořád dělaly starosti. Ale vím o nich zase víc. A možná i o tom, kdo je vytvořil.

Co dál? Tady už nic. Ale v Šerii je někdo, kdo by mi moje nynější otázky mohl zodpovědět.

Musím se vrátit.

Bestiář - 12. Strategie

27. června 2014 v 18:38 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 12 Strategie

Můj plán byl vlastně docela prostý. Ze svého minulého ne moc zvládnutého střetu se skládankou jsem již věděl, že moje mysl s ní nesnese jakýkoli kontakt. Přibližování mého nitra ke skládankám by bylo dokonce sebevražedné. Podruhé už to nezkusím. Zatím.

Už jsem ovšem taky stačil zjistit, v čem ten problém tkví. Moc skládanek je proti všemu živému, tedy i proti mně, nesmírně účinná, neboť úspěšně útočí přímo na živou podstatu v jádru duše každého tvora. Ani černočepelská magie není tak silná, aby zničující dopad útoku odvrátila. Ale nevadí. Už mě napadlo, jak tuhle komplikaci obejít.

Teď jsem měl k dispozici celý Grauworr. Jeho podstata mi byla zcela a bez výhrady podřízena. Podstata světa je samo sebou nesrovnatelně složitější, než podstata kteréhokoli jednotlivého tvora. Jinak to ani nejde. A logicky vzato, útočit proti SVĚTU je něco úplně jiného, než se pokusit knokautovat jednoho tvora. Nebo i milion tvorů, na tom nesejde. Svět je totiž mnohem, mnohem víc; snoubí v sobě obrovské množství rozličných podstat, principů, energií a magických pochodů, jež je zcela nemožno souhrnně pojmout a porazit - pokud neovládnete samu jeho podstatu, jako jsem to udělal já. Dokud Grauworru takto vládnu, nemůže se ho zmocnit nikdo další, leda by mě porazil. Což nepřipustím - jsem ve výhodě, neboť v případě jakéhokoli útoku na moji osobu mohu ovládnutý svět s veškerou jeho mocí postavit mezi sebe a případné nebezpečí jako štít. Kdo by se chtěl v tuhle chvíli dostat ke mně, musel by se napřed dostat přes Grauworr - a jak už jsem zmínil, porazit svět je téměř nemožné.

Grauworr je svou podstatou příliš VELKÝ, než aby na něj mohly skládanky zaútočit - zaútočit jako na živého tvora. Jeho skladba je příliš rozmanitá, mnohovrstevnatá, okrajové hranice příliš dlouhé. A co je hlavní - svět na rozdíl ode mě NENÍ ŽIVÝ. Jeho základ nespočívá v Gawáeh, která je cílem útoku skládanek a největší slabinou každého, kdo by se jim postavil.

Tohle bude něco, co se zcela vymyká jejich bojovým návykům, a pravděpodobně je to zcela vyvede z míry. Skládanky samy také nejsou živé, jsou spíše jako stroje, zhmotněný magický mechanismus s předem naprogramovaným chováním a reakcemi. Jejich prvotním nutkáním bude nejspíš zničit každou formu života, na kterou narazí. Co si počnou, až na ně zaútočí něco, co není formou života?

S útokem jsem ale hodlal ještě krátce počkat. Přednější byl výzkum, a ten bych těžko prováděl až poté, co bych objekt určený k prozkoumání zničil. Pro tentokrát jsem upozadil vlastní magii a odstavil se od smyslů svého hyerodlačího těla. Vnořil jsem se myslí cele do podstaty Grauworru, ale přitom jsem setrval jakoby ZA NÍM, aby případný útok směřoval nikoli na mě, ale na něj. Vyhledal jsem to správné místo, totiž bitevní planinu, a zaměřil jsem se na ně.

Obecný názor je ten, že jen to, co je živé a má duši, může vnímat. Že jen duše může cítit, reagovat anebo si pamatovat. Není to pravda. Tedy ne tak úplně. Gawáeh je ze tří základních sil ta, u níž se schopnost vnímání nejvíc rozvinula, to ano. Ale druhé síly ji mají taky, i když je trochu jiná. Tím nenarážím na ohavné kreatury z hlubin Temnoty, které jsou živé, aniž duši mají. Být živý a mít duši, to není to samé. Jde o to, že i to, co v sobě nemá žádný život, ani náznak Gawáeh, dokáže určitým způsobem vnímat a na vnímané reagovat. Toho je třeba využít.

Co tedy cítila podstata Grauworru? Jak vnímala bitvu, a hlavně, co mohla poznat o prapodivných útočnících?

V životě jsem ještě nic tak obtížného nedělal. Vjemy světa byly natolik odlišné od vjemů, na jaké jsem byl zvyklý jako živý tvor s hmotným tělem, že jsem měl značné potíže s tím, abych se v nich vyznal a správně jim porozuměl. Energie neživé hmoty fakt není něco, s čím by se snadno ztotožňovalo. A to, co jsem přece jen zaznamenal, jsem neměl jak uchopit a rozebrat. Navíc toho bylo TOLIK…

Poprvé v životě mi došlo, jak těžké to musí být pro nějakého cizince, neumějící ani slovo z navíc nesmírně složité řeči místních, když se mezi nimi nečekaně ocitne a musí s nimi domluvit něco životně důležitého za časové tísně. Toto poznání mi dříve unikalo - to je hold ten můj zlozvyk, že nejsem schopen nechat mysli druhých na pokoji. Nikdy jsem se žádnou cizí řeč učit nemusel, prostě jsem její znalost někomu ukradl z hlavy. To jsem ale podvodník, co?

Tohle jsem ovšem musel zvládnout zcela sám a musím přiznat, že mě to psychicky velmi vyčerpalo.

Nemám však v povaze pouštět to, do čeho jsem se jednou zakousnul - doslova i přeneseně. Všecko jsem to vydržel a nakonec jsem zjistil, co jsem chtěl.

Vyrazilo mi to dech. Nic převratnějšího nikdo neobjevil snad za celou dobu, co existuje život. Tedy nikdy… dočista jsem oněměl. Ověřoval jsem si nový poznatek zas a znova, zprvu jsem si ho odmítal připustit. Třeba jsem se spletl, třeba jsem si vjemy Grauworru špatně interpretoval, třeba se sám Grauworr zmýlil a jeho vnímání je nepřesné.

Ne. Ne, je to pravda. Můj ty Tarre Stvořiteli. No ano, udělal to snad ON? To není možné… ovšem kdyby to nebyl ON, tak potom propána KDO???

Následnou chvíli myšlenkového ticha v mojí šokované mysli cosi narušilo. Útok. Jenže úplně jiný, než jaký jsem čekal.

Byl jsem zaskočen. Zase. No to snad NE.

Bestiář - 11. K podstatě

25. června 2014 v 11:30 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 11 K podstatě

Postupující linie skládanek za dobu, kterou jsem strávil ve skalách, znatelně zmohutněla. Stačil mi letmý pohled na tu deprimující hromadnou popravu nesprávně označovanou coby "bitvu" a bylo mi jasné, že ohavná monstra se stále množí, dál a dál bez konce. Jak to dělají? I to budu muset prozkoumat.

Nebozí obránci, kteří byli od počátku bez šance, nadále umírali po stovkách - pro tu mizernou skvadru nahoře nic neznamenali, pro mě ostatně taky ne, ale přesto… Uvědomil jsem si, že nad tím skřípu zuby. Nikdy jsem nic podobného neudělal. Asi proto, že jsem to nikdy nepotřeboval. Nepříjemný pocit někde v mojí mysli ještě zesílil. Nemám právo Černočepely soudit. Já ne.

Zahnal jsem to vlezlé rýpání v hlavě - mělo to být svědomí? Měl jsem za to, že nic takového nemám. Ale na tom nezáleží. Dlouze jsem se zahleděl do organizovaně útočícího valu tvořeného tisíci pospojovaných úzkých tyček, jejichž pohyb byl podoben pohybu hmyzu s dlouhýma nohama. Stavbou však celý útvar připomínal gigantickou pavučinu, či spíše shluk mnoha malých.

Usadil jsem se v týlu nepřítele, jenž mi nevěnoval sebemenší pozornost, a dal jsem se do díla.

Obvykle bych k tomu použil svou mysl, teď mi to však pud sebezáchovy nedovolil. Nejsem přece blázen. Věděl jsem si rady i tak. Položil jsem dlaně na zem a ponořil se do víru magie.

Kdo ovládá magii, může ovládnout cokoli. Cokoli si zamane, pokud na to jeho síly a um stačí. Sil mám na rozdávání a o mých schopnostech kolují mezi světy děsuplné legendy. Škoda, že nejprofláknutější jsou právě ty věci, o kterých by mi bylo milejší, kdyby nikdo nevěděl. Všichni mě mají za maniaka, který se vrhá do každé činnosti se zlým úmyslem a hrubými způsoby. Že to umím i jinak, je obyčejně nenapadne. Žádný div. Černočepelský styl je takový - pomocí nesmírné moci přímo udeřit, násilím a zdrcující nekompromisností. To PROTO jsou teď v koncích. Když totiž tahle metoda selže, nedokáží se od ní odpoutat a zkusit jinou. Zřejmě jim to jejich hrdost nedovolí. Blbouni.

Na rozdíl od nich už mám tuhle zkušenost za sebou. Na skládanky černočepelská moc nestačí. Jiná moc by ale mohla. Proti KAŽDÉ magii se dá vymyslet obrana.

Spojil jsem se s podstatou Grauworrské země. Kladla mi trochu odpor - to dělá ta zatracená rungská magie, aby ji Čarkan vzal. Moji předkové tenhle svět stvořili za pomoci stejné magie, se kterou "stvořili" sami sebe. Kdysi jsem byl stejně jako oni tou mocí uchvácen. Vzhlížel jsem k ní jako k vzácnému dědictví, byl jsem hrdý, že koluje v mých žilách. Ty doby jsou už ale dávno pryč. Poté, co jsem prohlédl a uvědomil si, jak ZLÁ moc to je, už jsem s ní nechtěl nic mít. Hnusí se mi. Bohužel se jí nemůžu zbavit.

Trvalo to otravně dlouho, ale nakonec jsem vliv rungské síly otištěný v podstatě tohoto místa zkrotil. Grauworr, samotná jeho magická podstata, z níž je vytvořen, se mi podvolil. Navenek nebylo nic vidět, ale CÍTIL jsem to. Mohl jsem s onou zemí komunikovat, lehce ji ovlivňovat, zkoumat, nebo ji použít. Její síla se mi otevřela. V každé hmotě se skrývá energie. V každém předmětu vytvořeném magií ona magie zůstává, dokud předmět existuje. Tohle platí vlastně obecně - týká se to světů, kouzel, živých tvorů, magických artefaktů, všeho. Když proniknete do magické podstaty něčeho takového, máte neskutečné možnosti. Magie podstat je nejmocnější magií vůbec. Také je nejnebezpečnější. V rámci této magie NIC není nemožné.

Duševním vypětím jsem se už skoro třásl. Musel jsem se napojit na Grauworr ještě těsněji a sáhnout po jeho vlastní síle, jinak bych se asi složil. Je to svět. Je ohromný, mnohotvárný, obsahuje strašnou spoustu věcí, tvorů, magie, pohybu, tepla, zimy, energie, má dlouhou paměť a historii. Obsáhnout a ovládnout tohle všechno, všechno to udržet, abych mohl pokročit dál, mě stálo mnoho sil. Tenkrát, když tenhle svět vytvářeli, se jich muselo spojit několik desítek tisíc. Už mi bylo jasné proč. Mysl a duše jediného tvora, byť je silný jako já, by to nemohla zvládnout. Tlumeně jsem zavrčel a prohnul se v zádech, ale spojení jsem nepustil.

Jakmile jsem se mohl vnořit do ohromné energie Grauworru, krize pominula. Konečně jsem ho ovládl, podřídil jsem si jeho podstatu. Využil jsem jeho vlastní sílu, abych kouzlo udržel. Nyní jsem měl moc. Kdybych si troufl, mohl bych celý svět naráz zničit, úplně ho vymazat, i se vším a všemi, kdo v něm jsou. Anebo bych to vše, do posledního detailu, mohl zkopírovat a vytvořit ještě jednou. Nebo stokrát. Mohl bych celý svět zcela proměnit. Nebo zotročit vše živé, co se v něm nalézá. Tisíce neskutečných variant mi eskalovaly v mysli jako kaleidoskop fascinujících scénářů.

SOUSTŘEĎ SE SAKRA! Kvůli tomu tady nejseš!

Honem jsem se vzpamatoval a zaměřil svou pozornost raději ke skládankám. Moje mysl byla spojená s celým Grauworrem. Vnímal jsem každičký život, každičký pohyb, každý sebemenší záchvěv čehokoli, cítil jsem pohyb hmyzu v lesích, tlukot srdcí zvířat, myšlenky úplně všech přítomných Černočepelů, proudy podzemních řek, vzdouvání lávy pod povrchem sopek, ševelení větru, tlak vzduchu, každičkou nitku jakékoli energie… Množství informací bylo naprosto zdrcující. Neměl jsem zprvu šanci najít v tom všem požadovanou část. Postupně se mi podařilo to šílené hemžení VŠEHO protřídit a nepotřebné vjemy vyřadit z mysli. Zužoval jsem záběr, Grauworr mě ochotně poslouchal, uzpůsoboval se mému zájmu. Bylo to strašně těžké a trvalo to snad milión let.

Už jsem tím byl dočista umořený, když se mi konečně podařilo to, co jsem od samého počátku zamýšlel. Jen počkej, ty skládanková armádo, jak si na tebe posvítím.


Následoval můj první boj pomocí magie podstat v životě.

Bestiář - 10. Na hranicích

23. června 2014 v 14:09 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 10 Na hranicích

Vydal jsem se do míst, o kterých jsem si myslel, že už je vícekrát nespatřím. Do Grauworru, domovského světa Černočepelů. Kdysi to býval i můj domov; narodil jsem se a vyrostl za hradbami vládcovy pevnosti zvané Grauband. Ten hrad mohl být jednou můj… nejmocnější pevnost, jakou kdy hyery postavily. Temná pevnost. Plná krutosti a nenávistných myšlenek, s černou magií tesanou v každičkém kameni. Už jsem se tam NECHTĚL nikdy vracet.

Nakonec jsem byl ušetřen pohledu na mnou kdysi uctívané, později nenáviděné černokněžnické sídlo, protože tak daleko jsem se nedostal. Na samých hranicích říše Grauworru a všude kolem zuřila hrozivá bitva. Běsnící masy se střetávaly s na první pohled takovou chaotickou zbrklostí, že neznalé oko by nebylo schopno hned určit, kdo proti komu vlastně bojuje. Jako zkušený válečník zvyklý organizovat rozmanitá vojska jsem se zorientoval rychle. No jistě. Když Černočepelové zjistili, že jejich moc na útočící vetřelce nestačí, povolali do boje celou škálu různých porobených národů a nastrčili je jako živý štít, který tu teď byl masivně likvidován postupujícími šiky obludných "skládanek". Hrozné, takhle umřít.

Znechuceně jsem ukončil prohlídku bojiště a vypravil jsem se najít tu zbabělou čeládku, která velí místní obraně. Jak jsem čekal, skrývali se v nedalekém skalním komplexu. Jako mladý jsem tuhle pozici sám zastával, takže znám grauworrské hranice jako své boty. Ve zpola otevřených jeskyních měli velitelé Černočepelů výborný výhled na široký pruh hranic a mohli tam z výšky a poměrně v bezpečí udílet rozkazy těm pod sebou. Nutno dodat, že hlídka na hranicích je v Grauworru pěkně nudná, protože Černočepelské hranice se za celou jejich historii téměř nikdo neopovážil napadnout. Během let téhle služby jsem se hodiny a dny jen otráveně procházel po okolních lesích a sem tam si pro ukrácení dlouhé chvíle zmučil a zabil nějaké to zvíře.

Inu, všechno jednou končí - jak se nyní ukázalo, ani idyla na hranicích černokněžnické říše není věčná. V pochmurné náladě jsem stoupal nahoru křivolakou přístupovou cestou a přitom jsem nezapomínal bedlivě hlídat dění v okolí. Je sice fakt, že mě sem sami pozvali, protože jsou zjevně v koncích a i zrádce Temné srdce je jim najednou dobrý, ale přesto by někdo z nich mohl být tak hloupý a pokusit se mě napadnout. Černočepelům se nedá věřit.

Jako první jsem narazil na dvojici stráží před vstupem do velitelských jeskyní. Setkání to bylo velmi napjaté. Byli by se na mě vrhli, ale zadržel jsem je jediným zavrčením. Obyčejní řadoví Černočepelové nemají právo bojovat s některým z vůdců své rasy, byť by řečený vůdce svůj druh opustil a zradil, jako jsem to udělal já. Nepřemohli by mě ani oba najednou. Ani dvě stě takových by mě nepřemohlo - to je hold jedna z výhod, když se narodíte jako privilegovaný, do rodiny vládců.

S vyceněnými zuby jsem mezi nimi prošel. Neopovážili se mě dotknout. Šel jsem chvíli dál, prošel dvěma jeskyněmi, až jsem se konečně dostal skrz skalní masiv k hlavní jeskyni vpředu. Byla otevřená směrem do krajiny a chodbami propojená s mnoha sály a sklady ve skále i pod ní.

Pětice přítomných vůdců se měla na pozoru stejně jako já. Také měli pádný důvod. Povraždil jsem jich tolik, že ani ti úplně nejmocnější se se mnou necítili v bezpečí. Jejich chyba. Měli mě nechat na pokoji. Než aby mi dovolili opustit Bratrstvo, chtěli mě raději vidět mrtvého. Kdo by se mi divil, že jsem se bránil?

"Temné srdce," oslovil mě jeden z nich, ten nejvýše postavený. V těchhle končinách nikdy o žádném "Wardlakovi" neslyšeli. Černočepelovo soukromé jméno je osobní natolik, že se v běžné komunikaci neužívá a nikde se neuvádí - krom vlastníka a jeho rodičů ho zpravidla nikdo ani nezná. Celý život jsem se viděl pod "Temným srdcem", dokud mě Miliin dokonalý bojkot toho spojení nedonutil říct jí své soukromé jméno. Že ho moje milá následně roznese všude možně a prosadí si jeho používání i ve společnosti cizích tvorů, jsem tehdy nečekal. To je jí zkrátka podobné.

"Krutý poutníku," oplatil jsem Černočepelovi jeho pozdrav.

"Moc jsme nedoufali, že přijdeš," pronesl Krutý poutník věcně, "ale je dobře, že jsi tu. Viděl jsi, co se děje venku." Hodil hlavou k otevřenému konci jeskyně. "S takovou magií jsme se ještě nesetkali."

"Já ano," opáčil jsem chladně a čekal jsem, čím bude Poutníkova plytká řeč pokračovat.

"Možná pro tebe Bratrstvo pořád něco znamená," řekl Poutník s náznakem samolibého uspokojení, "jsme pořád spojeni, a žádným popíráním to nezměníš. Jsi jedním z nás."

Opravdu je špatné zabít toho, kdo od vás žádá pomoc? "Kvůli tomu tady nejsem," zavrčel jsem s patřičnou dávkou nerudnosti. "Jde mi o NĚ, ne o vás." Ať si to ten chytrák vyloží, jak chce.

"Jak myslíš," pokrčil rameny a z jeho výrazu bylo jasné, že mě má za exota.

"Jak jste s nimi bojovali?" zeptal jsem se.

"Jako vždycky," prohlásil Poutník zjevně překvapený, že kladu tak hloupé otázky. Myslí si, že jsem blázen. No a co. Je to věc úhlu pohledu.

"Neumíte to jinak?" Výsměšně jsem si odfrknul. "Spoléháte se jen na svou vrozenou moc? Bez ní jste zdá se nahraní."

"A ty snad ne?" Poutník se dle očekávání naštval.

"Ne, já ne," prohlásil jsem. Možná to není pravda, ale o to v tuhle chvíli nejde. "Jste pořád stejní… nikdy se neposunete dál."

Krutý poutník zrudl. "Nepotřebujeme se měnit! Jsme dokonalí a nikdo se nám nevyrovná. Tomu se říká vyspělost."

"Ne, tomu se říká zakrnění," odsekl jsem.

Naráz bylo ticho. Navzájem jsme se spalovali nenávistnými pohledy, ale neskočili jsme po sobě. Já to teď nemám zapotřebí a oni si netroufnou, ani když je jich pět. Klasika.

Tahle konverzace už mi pěkně lezla na nervy. Dole v bitvě zmůžu víc. Hanebné zacházení s otroky, kteří byli bez mrknutí oka obětováni, jsem raději nekomentoval a svůj názor na Černočepelskou "vyspělost" jsem si nechal pro sebe. Beztak si ti parchanti tady budou porád mlít to své.

Kálím na vás.


Vymotal jsem se ze spleti skal a kradl jsem se kolem bitevní linie ve snaze najít vhodné místo k tomu, co jsem si umínil vyzkoušet. Brzy jsem ho našel.

Bestiář - 09. Špičák

19. června 2014 v 12:13 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 9 Špičák

"Wardlaku," uvítal mě Ebidramon pramálo srdečným tónem, "jaké máš důvody k návštěvě?"

Z jeho slov i mysli byla znát určitá nelibost s mojí přítomností. No není divu. Špičák je něco jako posvátná bašta šerijských draků, nejchráněnější, nejdůležitější sídlo. Navíc je tu veliké množství vajec - a drak je z celého svého života nejzranitelnější právě v době před vylíhnutím. Známá věc. Ebidramon mi už kdysi dávno doporučil se Špičáku vyhýbat. Místní ke mně nemají a nemůžou mít takovou důvěru, aby mě na tomhle území viděli rádi. Dalo by se skoro říct, že na tenhle ostrov nesmím - to by ale musel existovat někdo s takovou pravomocí, aby mi mohl něco zakázat.

"Samozřejmě závažné, Ebidramone," snažil jsem se udržet věcný ráz. Co je mi po dracích, kteří na mě vrhají nevraživé pohledy a zatímco se snaží získat dojem, že mě mají pod dohledem, opatrně odvádějí svá nejmenší mláďata pryč? Kvůli nim tu nejsem.

Obrovský červený drak si mě změřil přísným pohledem a pak přikývnul. Odvedl mě stranou na konec jižního údolí a tam jsme se usadili naproti sobě jako při nějaké audienci. Bytostně jsem cítil, jak čtyři draci z ostrova jdou kus s námi a potom zůstávají stát na počátku údolí jako stráž. No, když je jim to takhle milejší…

"Zrovna jsem byl na severu v Talpíazu," začal jsem, "vpadl tam nepřítel."

"Slyšeli jsme výstrahu," přisvědčil Ebidramon a zavrtával se do mě rubínovýma očima. Kohokoli jiného tady by zastrašil, mě ne. Klidně jsem pokračoval.

"Byl to Černočepel. Zabil mnoho civilistů ještě dřív, než jsem se k němu dostal."

Ebidramon vztekle zavrčel. "To musela být rychlovka."

"Byla," souhlasil jsem. Dokonce jsem částečně sdílel drakovo pohoršení, byť bylo momentálně zamířeno proti všem Černočepelům, tedy i proti mně. "Byl to Otrávená břitva - toho znáš, už tu jednou byl. Vedl tu skupinku, která se pokusila unést Miliu. Jako jediný se tehdy spasil zbabělým útěkem, takže přežil."

Ebidramon se neklidně ošil. Poprava těch pěti zbývajících Černočepelů, kterou jsem tehdy bez soudu a veřejně vykonal, byla dle jeho mínění "bestiální". Ovšem souhlasil, že nic jiného si nezasloužili.

"Břitva sem přišel za mnou," přešel jsem k tomu podstatnému, "otec ho poslal. Bratrstvo bylo napadeno. Tisíce Černočepelů jsou mrtvé. Otec se snažil držet alespoň hranice Graubandu, ale vykoupil to příliš mnoha životy. Obrana Bratrstva je na spadnutí - každou chvílí se útočníci dostanou do jejich říše."

Ebidramon byl dle očekávání zcela šokován, podobně jako předtím já. Kdo Černočepely alespoň trochu zná, považuje je za tu nejnebezpečnější rasu, jaká existuje. Představa, že by mohli být poraženi, je zkrátka nemyslitelná. Každý Černočepel má takovou moc, že ho neskolí ani armáda, byť by byla opravdu veliká a dobře vedená. Našince může zabít zase jenom našinec - protože jediný, kdo může odolat daru Černočepela, je jiný Černočepel, a to jenom pokud je dostatečně silný.

"Bratrstvo bude možná zničeno," dodal jsem.

"To je dobře, ne?" Ebidramon se konečně vzchopil k reakci. "Už nebudou nikoho ohrožovat."

"Ne, Ebidramone," zavrtěl jsem hlavou, "není to dobře. O Černočepely tu nejde. Nemám Bratrstvo o nic více v lásce než ty, to víš. Popravdě je CHCI vidět všechny mrtvé. Jenže teď, když je to poprvé reálné, se z toho těšit nemůžu. Nezajímá tě, kdo ten 'zázrak' dokázal? Mělo by. Je to ta samá věc, která nedávno řádila v Březové. Nebo bych spíš měl říct věci, páč teď už je jich několik stovek."

"Skutečně?"

"Ano. Bratrstvo mě žádá o pomoc, protože začínají být skutečně zoufalí. A Černočepelové obvykle nevědí, jaké to je cítit beznaděj. Teď to poznali. Proti těm věcem nic nezmůžou, podobně jako jsem nezmohl já. Ebidramone, já jsem zjistil, co to je. A říkám ti, nemůžeme se radovat. Měli bychom se bát. Všichni. Někdo, a věř, že je určitě strašlivě mocný, stvořil zhmotněný likvidátor životní síly. Nechce zničit jen Černočepely; chce zničit Gawáeh, život. Veškerý život, tedy i nás. Na Černočepely zaútočil jako na první, protože jsou ze všech nejmocnější. Chce se jich zbavit - ne z nějakých ušlechtilých pohnutek, ale proto, že se na jejich místo chce dostat sám. Ačkoli nad tím skřípu zuby, musím Bratrstvu pomoci. Protože až ten nový nepřítel zničí je, pustí se do všech ostatních."

"Kdo by mohl chtít zničit všechen život? Samotnou jeho podstatu?" vydechl Ebidramon, který už dočista zapomněl, že by měl mít vztek.

"Nevím," přiznal jsem, "ani žádný z Černočepelů se o nic takového nikdy nepokusil. Nejsme šílení - jako vše živé jsme stále závislí na Gawáeh jako ostatní. Zničením života bychom zničili i sami sebe. O to jsem ani já nikdy neusiloval… je to naprosto šílené. A strašné, protože se to opravdu může stát. Ebidramone, musíme něco udělat! A všichni by to měli vědět. Hrozí zkáza všeho živého, co se kdy zrodilo. Zničením Gawáeh by se zhroutil celý systém. Bez ní by již nebylo možné zachovat rovnováhu… zanikly by i druhé síly, Nongawáeh a Lestranda. Zanikly by duše i sama magie. Konec."

Ebidramon vyskočil. "Jak tomu ale zabráníme? Magii principů nikdo pořádně neovládá. Nemáme žádnou moc ani zbraň, kterou bychom mohli toho samozvaného stvořitele Zániku zastavit. Ty principy ovládat umíš?"

"Jsem začátečník," vzdychl jsem, "mám určité teoretické znalosti, ale vyjma toho nešťastného pokusu o likvidaci zlé podstaty Černočepelů jsem je nikdy nezkoušel v praxi."

"Myslíš, že by ses to dokázal naučit?" Ebidramon spatřoval naději v mých čarodějných schopnostech. V nich se mi nikdo nemůže rovnat… tedy nikdo, koho známe. Ale magie principů? Žádný živý tvor není oprávněn ji použít. Nejmocnější magie vůbec… S bodnutím značných obav jsem si uvědomil, že to může být ta jediná možnost. Dosud neznámý nepřítel všeho živého i mrtvého s principy zacházet umí. Není to tedy nemožné. Zvládnul bych to i já?

"Nevím, Ebidramone," řekl jsem, "ohledně téhle oblasti magie existuje jen minimum pramenů. Skoro nic není známo. Metoda pokus omyl by byla extrémně nebezpečná, navíc by zabrala spoustu času, který nemáme."

"Byla by snad nebezpečnější než hrozba zničení Veškerenstva?" opáčil rudý drak vcelku trefně.

"Asi stejná. Musíme se pokusit zjistit víc. Svolej a informuj všechny, koho můžeš. Já musím do Grauworru - když pozdržím zkázu Bratrstva, bude se mít Ničitel všeho čím zaměstnat, a tím získáme čas."

"Dávej na sebe pozor," pronesl Ebidramon ustaraně. Vidina, že možná jediný tvor, který by mohl při napadení Ničitelem účinně bránit Šerii, se vydává do nejhorší válečné vřavy bránit hordu strašných černokněžníků, se mu pranic nelíbila. Kdybych nakrásně padl v boji, koho by pak pověřil studiem nejmocnější magie a bojem s Ničitelem? Kdo by mohl být dostatečně způsobilý?


"Budu," slíbil jsem a s tím jsem ho opustil.

Bestiář - 08. Vyjednavač

18. června 2014 v 15:32 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 8 Vyjednavač

Daleko na severu se rozpoutal poplach. Ani nemusel. Cítil jsem přítomnost příslušníka svého druhu dřív, než ke mně volání šerijské bezpečnostní výstrahy dolehlo. Nařídil jsem Milie zůstat doma a okamžitě jsem se přesunul k místu vpádu nezvaného narušitele. Tentokrát jsem byl opravdu jediný, kdo se mu mohl postavit, a proto jsem to udělat musel. Plánovaná výprava počká.

Vycítil mě jen o chvilku později než já jeho. Když jsem stanul naproti němu, byl připraven. Na cokoli. Severní Talpíaz pod Muertovou skálou, největším skalním masivem v celé Šerii, je hustě obydlená oblast, plná lidí i mnohých nadpřirozených tvorů. Teď jsme tu však byli sami, jen on a já. Kdo mohl, ten před ním utekl; asi dva tisíce tvorů to ovšem tak rychle nestihly a on je povraždil. Nemusel jsem se ptát jak. Ze stop použité černé magie jsem poznal, že smrt neměli nijak lehkou. Otrávená Břitva je krutý sadista, stejně jako takřka každý Černočepel. Jako jsem dlouhou dobu byl i já.

"Bratránku," oslovil mě s typickou přezíravou sebejistotou, "umíš reagovat rychle. Jsem tu sotva minutu."
Zavrčel jsem z hloubi hrdla. Na nějaké příbuzenské handrkování s kýmkoli z té bandy jsem fakt neměl čas. Náladu už teprve ne. "Co tu chceš?"

"Tebe," odvětil zpola výsměšně, zpola však s překvapivou zdvořilostí. Těžko říct, jak to myslel ve skutečnosti. Nejspíš se nedokázal tak dobře ovládat, ale aspoň se o to snažil. S kýmkoli jiným by jednal pohrdlivě, s vědomím naprosté nadřazenosti. Jenže ví, že se mnou tak jednat nemůže. Jsem jedním z nejmocnějších Černočepelů historie a na hierarchickém žebříčku Bratrstva jsem stál skoro na samé špici, hned pod svým otcem, Zakladatelem. Otrávená břitva je silný, ale bývalému vůdci by se nepostavil. Rozhodně ne sám. Sketa jedna zbabělá.

"Řekni své rychle, dokud ještě můžeš," zavrčel jsem opět. Na rozdíl od něj jsem se s nucenou zdvořilostí zatěžovat nemusel. Tuhle konfrontaci jsem ovládal já.

"Počkej, nezabíjej mě, Temné srdce," pokračoval ten mizera a tentokrát už nebylo pochyb, že úzkostlivě váží každé slovo. Jeho strach se opíral o kraje mojí mysli jako třaslavé mentální bahno. Jen málo mágů z mojí rasy je takto slabošských. "Nepřišel jsem bojovat. Jen ti mám předat vzkaz."

"A přitom sis tu povyrazil z kopýtka, co?" opáčil jsem v narážce na masakr, který tu způsobil. "Víš, že tenhle svět je pod mou ochranou? Živ odsud neodejdeš."

Otrávená břitva se zmateně zarazil. "No a co má být? Byli slabí. Mám svá práva. Copak ty už ne? Necítíš to nutkání? Po tom, co jsi nám provedl… je to tvoje vina, no ne? Nikdy to nebylo takhle silné, to snad víš sám. Nebo ne? Děláš šerijským hlídacího pejska, kterého už dočista přešla chuť na pravý lov?"

Kretén. Měl mi předat vzkaz, pravděpodobně od někoho z mých zbývajících bratrů, a místo toho vstoupil na ale sakra tenký led. Už jsem toho měl tak akorát dost.

Vrhl jsem se vpřed rychlostí blesku. Břitva poděšeně zapištěl: "Jsem vyjednavač!!!", jako by to měla být nějaká kouzelná formule, která ho ochrání. Když pochopil, že na to kašlu, chabě se pokusil opětovat útok. Jeho myšlenkové ostří bezmocně sjelo po obranách mojí mysli jako tupý nůž po hladkém kameni. Marně se pokoušel zvýšit nátlak - než stihl vůbec začít, popadl jsem ho do zdrcujícího sevření mysli i těla. Rukama jsem ho drapl za lokty a smýkl jsem jím na zem. Bránit se nemohl, protože měl mysl zcela ochromenu poutajícími chapadly té mojí.

Pohltila mě nenávist. Nenáviděl jsem ho, jako jsem je nenáviděl všechny. Přes tu živelnou sílu v mém nitru jsem skoro nevnímal nic jiného. Zahltila mě a já se do ní potopil. Rýpl jsem do té ubohé mysli pod sebou a následný zmučený řev oběti zněl mým uším jako rajská hudba. Byl jsem hotov zanořit se do těch tak hluboce vyrytých kolejí prastarého zvyku… dokud si jedno zasunuté místečko kdesi ve mně najednou nevzpomnělo, PROČ je vlastně nenávidím.

Nemůžu to udělat - byl bych stejný jako oni. Už zase. Nemůžu… CHCI… ale já to neudělám… ALE UDĚLÁM… ne, to teda ne… ANO, ANO, ANO…

Otrávená břitva dál řval. Týral jsem ho svým darem, aniž bych si to vlastně plně uvědomoval. Ani jsem si to nedovolil… a nedovolím. DOST!!!

Nakopl jsem ho a odhodil pryč, ale zároveň jsem nad sebou zase získal kontrolu a stáhl jsem mysl zpátky. Břitva se třásl a měl evidentně dost. Už neřval, ale dosud tiše vzlykal a hýkal. Kolikrát jsem tohle už viděl? Kolikrát to ještě uvidím?
Následně se moje nenávist obrátila proti mně samotnému. Jsem zrůda. Tohle nesmím dělat. Dívám se na ně s odporem, ale přitom dělám to samé co oni, cítím to samé, jsem… STEJNÝ. Pořád. I když nechci být. Ačkoli už tak dlouho bojuji proti všemu, co znamená být Černočepelem, stále v tom nemám úspěch. Vůbec.

Zatímco mnou zmítalo zhnusení ze sebe sama, snažil jsem se dát situaci zase nějaký řád. Otrávená břitva pro mě má vzkaz od někoho z Bratrstva. Zjistím, o co jde. Břitva tu pozabíjel spoustu tvorů, a před smrtí je krutě zmučil, podobně jako já jeho. Zabiju ho. Ale mučit ho už nebudu. Ne a ne. No a pak to bude snad konečně vyřízeno a já to budu moct pustit z hlavy. Což se mi asi nepodaří. Asi se budu zase děsně užírat. Možná. Možná to naopak hodím za hlavu, nevím.

Vykročil jsem k němu. Ležel na zemi a bál se vstát. Bál se promluvit. Netroufal si nic udělat, aby mě zase nevyprovokoval k něčemu drastickému. Kolikrát už jsem tohle zažil? Kolikrát to ještě zažiju?

Vstoupil jsem mu do mysli, tentokrát ne útočně, jen s úmyslem získat informace. Břitva byl vyděšený a nijak mi nebránil, ačkoli ho můj duševní dotek bolel. Nebyl jsem nikterak jemný, usoudil jsem, že si to nezaslouží. To ho teda soudí ten pravej…

A pak jsem to našel. Zarazil jsem se. Vzkaz byl ve skutečnosti voláním o pomoc. Bylo to k nevíře. Jedna věc byla ale horší.

Ztuhl jsem a srdce se mi sevřelo. To, co se stalo, bylo jednoduše strašné. Proboha!


Události dostaly až moc rychlý spád.

Bestiář - 07. Přípravy

17. června 2014 v 22:35 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 7 Přípravy

Několik dní jsem rozvažoval svůj příští postup. Milia je sice často až moc opatrná, v jednom má ale pravdu: podcenění situace se nevyplácí. Tuhle poučku znám, koneckonců jsem na ní vybudoval svůj někdejší úspěch. Nepřipravenost na moji moc vykopala mým nepřátelům hrob již na samém počátku předem ztraceného boje s tyranem, jímž jsem kdysi byl. Ačkoli proti mně neuspěli ani ti opatrní - na útok Černočepela se připravit nejde. Dodnes nikdo nevymyslel účinnou obranu proti našemu zničujícímu daru. (Vida, najednou už zase NAŠEMU.)

Když už tak o tom uvažuju, jen doufám, že to samé neplatí i o moci "skládanek" a jejich tvůrce. To by mohl být problém. No ale co. Když tak nějakou účinnou metodu, jak je zničit, vymyslím sám.

V těch dnech se Milia postupně zcela uzdravila. Zatímco já byl v pořádku už za pár hodin, jí rekonvalescence zabrala asi čtyři dny. Tak dlouho trvalo, než se jí přestala zasekávat mysl a točit hlava. V obou našich myslích však nadále bylo možno najít místo, kam nás ten záhadně destruktivní útok "skládanky" trefil. Naštěstí jsme vyvázli bez následků.

Ebidramon se stavil u nás doma a upozornil mě, že kvůli mému odchodu nestihla Rada projednat tu záležitost, kvůli níž měla být původně svolána - totiž zvolení nového zástupce předsedy. Bude se tudíž muset sejít znovu. Slíbil jsem svoji účast a Ebidramon potom zase odletěl. Sídlí na Špičáku, jednom z největších šerijských ostrovů, který leží asi 1 600 mil západně od nás. Žije tam většina z nejstarších draků a také tam mají největší líhniště.

Následně se na mě obrátili obyvatelé Ghirie s žádostí o moje lovecké služby. Od jihu se k nim připlazil bazilišek. Ten je považován za jedno z nejnebezpečnějších škodných zvířat vůbec. Lovci bestií z něj mívají obvykle trochu vítr a pořádají naň skupinové lovy. Já ne. Zabil jsem už těch prokletých obřích hadů nepočítaně a nikdy jsem ničí pomoc nepotřeboval. Není to žádná moje extra zásluha, prostě mám dík svému původu odolnost proti účinkům baziliščího pohledu, zatímco bazilišek před mým myšlenkovým útokem neobstojí. Vyřadím ho z boje, aniž bych se ho dotknul. Tedy s jedinou výjimkou, a tu představují černí bazilišci z Angworru. Disponují mnohem mocnější magií než běžní bazilišci, takže s nimi už musím opravdu bojovat. Stejně mě však žádný neporazil.

Ghirijský bazilišek byl naštěstí běžnějšího druhu. Zabil jsem ho, vzal jsem si z něj něco masa na zakousnutí a jako trofej několik jedových zubů. Baziliškovu hlavu jsem donesl do sídla místního představenstva (budila pěkný rozruch, neboť vypadala jako živá) a odprodal jsem ji za běžnou sumu. Běžnou pro mě; jiní lovci by si vzali méně, ale zase by jich na hada šlo víc, takže se mnou ghirijské úřady vlastně ušetřily.

Po návratu do Irtai-Varmanu jsem musel pomoci hostinskému Tří totemů a vyrazit z jeho podniku hordu zfetovaných skřetů, kteří by mu ho byli málem zdemolovali. Za to jsem peníze nechtěl. Hostinský Kreodont bydlí hned vedle nás a dalo by skoro říct, že je můj přítel. Udržování pořádku v jeho lokále, kam v čase volna občas také zajdeme, beru jako sousedskou výpomoc.

Všední povinnosti mi nezabránily v tom, abych v duchu pořád dumal nad tím zlověstným problémem, který se v Březové tak zčistajasna vynořil. Analyzoval jsem ho ze všech stran, jak mám ve zvyku, s notnou dávkou stálé zuřivosti, která mi také není nijak cizí. Když mě někdo naštve, neustanu, dokud ho neztrestám. Do čeho se zakousnu, nepustím. Prostě neumím odpouštět. Většinou ani není co - málo tvorů mi kdy dokázalo nějak uškodit, spíš jsem škodil já jim - ale když už na něco takového dojde, neznám slitování. Konečně mám dojem, že parchant tvořící bestiální skládanky se bez mého odpuštění obejde.

Zvážil jsem i možnost informovat Radu o tom, co jsem zjistil. Nakonec jsem to odložil. Možná to zjistili sami. Pokud ne, řeknu jim to později. Beztak se brzy zase uvidíme.

Rozhodl jsem se vystopovat některou z uprchlých skládanek a zpovzdálí ji trochu prozkoumat, než se do ní pustím. Musím najít spolehlivý způsob, jak proti nim bojovat a nepřijít přitom k úhoně, pokud možno bez použití silné černé magie jako posledně. Někdy lituju, že bílou magii jsem nikdy nestudoval. Kouzla Světla mohou být také velmi silná, jenže sebemocnější dobré kouzlo prostě nenáleží do okruhu zbraní, o něž se černokněžníci zajímají. V některých oblastech magie mám tudíž trochu mezery.

Určitou zkušenost už se skládankami mám. Nemůžu na ně použít svoji nejsilnější zbraň, svoji mysl, naopak ji musím držet stranou a pod pečlivou ochranou, abych ji ochránil. Velmi nezvyklá situace. Také nesmím skládanku rozdělit, ani mentálně, ani hmotně. Musím ji zničit, ale přitom nechat v jednom kusu, jinak se zase rozmnoží. Není živá, tudíž ji nelze otrávit. Možná ji můžu zkusit spálit. I neživé věci mohou shořet. Nicméně jak soudím, jistější bude použít silnější kalibr než pouhý oheň…

Magie manipulující s principy podstaty je velmi obtížná a nebezpečná. Právě taková magie skládanky stvořila a dále koná skrze ně nekalé činy. Jen málo kouzelníků se o ovládnutí tak mocné magie pokouší. V mládí jsem studiem téhle magie strávil poměrně dost času a leccos jsem pochytil a dokázal, nicméně rozhodně nemohu říct, že jsem přeborník. To není asi nikdo, ani můj otec, ani příslušníci Řádu Voëddfarů, strážců rovnováhy a bojovníků proti Zlu a Temnotě, kteří byli v minulosti našimi nejhoršími soky. Přesto to musím zkusit. Když se dostanu magii skládanek na kobylku, mohl bych je zničit jejich vlastní zbraní.

Podobné rozvahy mě nakonec přivedly na pár zajímavých nápadů, jež můžu vyzkoušet. Když uspěju, notně to zvýší moji bojovou schopnost. Ale Miliu to asi moc nepotěší.

Chtěl jsem bez meškání vyrazit zase do Březové chytit stopu. Jenže ještě dřív, než jsem vyrazil z Irtai-Varmanu, se stalo něco, co mě přinutilo nahonem moje plány změnit.


Bestiář - 06. Pomstychtivost

13. června 2014 v 20:15 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 6 Pomstychtivost

Ebidramon chtěl ve schůzi Rady pokračovat, já ne. Hádka z toho nebyla jen proto, že já se nikdy nehádám. Prostě jsem se sebral a odešel, a Milia se mnou. Cestou jsem ji podpíral, ještě jí nebylo dobře, ale to se snad brzo spraví. My hyerodlaci se uzdravujeme rychle, a ani nemusíme být Černočepelové. Ti jsou svou odolností pověstní.

Zajímavé, jak jsem si poslední dobou navykl uvažovat o Černočepelech jako o "nich". Po celý život pro mě byli "my", dokonce i poté, co jsem opustil Bratrstvo. Já jsem Černočepel. Tak proč se mi zdají tak cizí? Zas tak moc jsem se nezměnil. Nebo ano?

Milia mě vyrušila z úvah o vlastní identitě dotazem: "Co máš v plánu?"

Vysvětlil jsem jí to. Moje úmysly ji zrovna nepotěšily. Opustit bez dovolení předsedy shromáždění Rady a tím je de facto ukončit (na schůzi musí být vždy přítomni všichni členové, takže beze mě a Miliy musel Ebidramon sraz rovnou rozpustit) je proti pravidlům a navíc je to neslušné, no ne? Vrhnout se bez meškání do boje proti novému neznámému nepříteli, o němž vím jen to, že dokáže jediným útokem odstavit mysl zřejmě kteréhokoli tvora, který se mu postaví na odpor, je holý nerozum. Je to nezodpovědné, ukvapené, impulsivní - jak typické pro Černočepela, jemuž někdo šlápl na kuří oko! Neústupnost a tvrdost je pro mě charakteristická, ale měl bych se naučit být také opatrný… Kolikrát jsem tohle všechno od Miliy slyšel?

Nakonec dosáhla toho, že ten den už jsem nic nepodniknul. Zavedl jsem ji domů do Irtai-Varmanu a když mě požádala, abych jí přivedl místního léčitele, souhlasil jsem a šel pro Ximonna. Ten se u nás doma zdržel dlouho do noci, řešili s Milou kdovíco a pili přitom bylinky. Nechal jsem je být a šel raději na lov.

Zatímco jsem celou noc pobíhal Šerijským Velkým hvozdem ve své zvířecí podobě, totiž jako obrovská černá hyera, a trhal jedno zvíře za druhým, starosti mě neopustily. Neopustil mě ani vztek. Zabil jsem dvakrát tolik zvěře než obvykle a přesto se vrátil domů nenasycený. Nešlo však o hlad mého žaludku, spíše jako by hladovělo samo mé nitro, lačnící po něčem víc než jen po mase. Znám ten pocit, hlodá a hlodá, dokud si nevynutí uvolnění. Není zbytí, musí k tomu dojít. Ten samý pocit mě kdysi hnal k dobývání stále dalších území, porážení armád, jež se marně snažily je přede mnou bránit, nekonečnému vraždění a mučení, k běhu kupředu bez ohledu na kohokoli a cokoli - je to moje hluboko zakořeněné černočepelské nutkání, o kterém sice s druhými nemluvím, ale které řídí celý můj život. I lovcem příšer jsem se stal kvůli němu. Jinak bych asi zešílel.

Druhého dne se Milia zotavila natolik, že mohla jít sama na lov. Často lovíme spolu, tentokrát jsem však upřednostnil volání mojí agresivní duše před utlumenými tužbami zažívacího traktu.

MUSÍM to zničit… najít a zničit… nesmí nic zbýt… a hlavně, musím dostat stvořitele té hrůzy. Je můj. Sáhl na místa, kam nikdo nesmí. A mě nikdo dráždit nebude…! Možná jsem zanechal tyranských praktik, ale nezkrotl jsem. Černočepela zkrotit nelze, je pouze možné ho zabít. Dokud žije, nikdy se ničemu nepodvolí, a když něco chce, dosáhne toho za použití jakýchkoli prostředků, které jsou k tomu potřeba.

Vrátil jsem se do Březové na místo střetu s podivnou bestií. Jediná potvora, která mě kdy ve výkonu služby přemohla. Pokazila mi pověst, ale to brzo napravím. Strávil jsem půl dne podrobným zkoumáním místa. Za použití řádky kouzel jsem zjistil víc - bohužel to nebylo nic povzbudivého.

První věc: "skládanka" nemá nic společného s žádným živým tvorem. Jejím předobrazem není nic, co doopravdy existuje. Je to naprostá originalita a není ničemu podobná, ani vzhledem ani podstatou. Věc druhá: z první skládanky jsem neúmyslně vytvořil více než osmdesát kusů replik, které přejaly veškeré vlastnosti skládanky původní. Žádný z těch kusů jsem nezničil, pouze jsem je od sebe dokázal odehnat - dost málo vzhledem ke skutečnosti, jak mocnou magii jsem použil. A pak věc třetí: moc skládanek je pravděpodobně založena na principu ničení síly Gawáeh, prapůvodní životní síly. To je hodně znepokojující. Jestli mám pravdu, je kterákoli ze skládanek strašlivě nebezpečná pro cokoli živého, k čemu se přiblíží.

Jestli útok skládanek míří na samotnou živou sílu v nitru napadeného a je přitom tak průbojný, že pronikne i do mysli Černočepela, jedná se o jednu z nejhorších zbraní vůbec. Životní síla Gawáeh totiž není vázána pouze k životu jednotlivce - je něčím víc, energií, z níž veškerý život vyvěrá - všechen život ve Veškerenstvu. Jednotlivé živé bytosti jsou na ní závislé a skrz ni jsou spolu propojené v jediný celek. Kdyby byla Gawáeh nekonečně hlubokým jezerem, z něhož vytékají miliardy miliard říček, tedy duší všeho živého, vyschnutí jedné nebo třeba i sta říček by jezero neohrozilo. Ostatní říčky by tekly dál. Jenže pokud by někdo ovládnul umění dostat se z některé říčky zpátky do jezera Gawáeh, jež je jinak nepřístupné, mohl by se pokusit vysušit přímo je. Potom by vyschly všechny říčky. Úplně všechny - život by zaniknul. Nadobro.

Tím pádem by bylo možné zabitím jednoho jediného jedince zároveň s ním okamžitě zahubit i všechny ostatní, bez ohledu na jejich polohu, sílu, schopnosti, počet či cokoli jiného. Jako by se zabitím prvního pěšáka padla rovnou celá jeho armáda i s generálem.

Mýlil jsem se. TOHLE není jedna z nejhorších zbraní - je úplně nejhorší. Kdybych mohl, zcepením šokem. Kdo může chtít zničit všechen život? A kdo by něco takového vůbec dokázal?


Vzápětí mě napadlo: jak jsem tohle vůbec mohl přežít???

Bestiář - 05. Poranění

12. června 2014 v 15:23 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 5 Poranění

Vidím ji před sebou… napřimuje se do výše… hrozivá… neznámá… ale já se nebojím. Budu s ní bojovat a za chvíli ji zničím… nenormální skládanku… ano, to je ten správný výraz! Je NENORMÁLNÍ, nepřirozená… zvrácená. Jen mimoděk okrajem mysli vnímám Miliu, její mysl sleduje netvora a hodnotí jej s podobným odporem a despektem jako já.
Rozvětvené tyčky… vůbec nepřipomíná tělo… přesto se hýbe… sama se rozhoduje… chce jen ničit, hubit a zabíjet, tak dlouho, dokud nezbyde jen ona sama. Jak pochopitelné… jak ohavné.

Dílo černé magie útočí, já útočím. Jsem velmi rychlý. Skládanka se hroutí… AU!!! Tuhle bolest znám, ale je nějak mnohem horší, větší, než by měla být. Zasáhlo mě COSI, není to fyzické, spíše duševní… příšerně to bolí. Nejsem jediný, kdo křičí. Milia!

Okamžitě jsem přerušil rituál, ale už bylo pozdě. Milia se mi bez vlády zhroutila do náruče. Dotek té cizí VĚCI byl tak strašlivý, že knokautoval nejen mě ve chvíli, kdy jsem se s ní potýkal, ale i Miliu o několik hodin později, když zkoumala moje vzpomínky na ten boj. Její bolest byla objektivně menší než moje - úder černé magie ji trefil jen přeneseně, oslaben mou myslí, kterou zasáhl dříve a která teď zafungovala jako částečný tlumič. Pro mě však představovala Miliina bolest větší muka než moje vlastní. Prý je to u spojených duší normální.

Všichni se kolem nás ustaraně shlukli. Ebidramonův horký dech mi rozcuchal vlasy a hodil mi ofinu do očí. Nevšímal jsem si ho, ani nikoho jiného. Zajímala mě jedině ona.

"Milio!" Snažil jsem se ji vzkřísit. Nereagovala. Cítil jsem, jak se mi začíná zvedat tlak a zrychlovat dech. Že by zase panika? Ale Milia žije… žije… tak proč se nevzbouzí? "Milio!"

"Zavolejte léčitele," říkal někdo. Bylo mi jedno, kdo.

"Ne…" slyšel jsem sám sebe, jako by mluvil někdo jiný. "Nikdo na ni… nesáhne."

"Wardlaku, potřebuje pomoc," namítal Ebidramon. Tentokrát jsem ho poznal. V hlase i v mysli měl stejné obavy. Jeho prvotní zlost již dávno vyšuměla. Strach o Miliu ji překryl.

"Postarám se o ni sám," prohlásil jsem bez přemýšlení, zatímco jsem ji pevně svíral s narůstajícím tušením, že nejspíš zabiju každého, kdo se mi ji pokusí vzít.

Ebidramon se se mnou pokoušel hádat, ale reakce se nedočkal. Já Miliu prostě nedám… nepustím… nikdo jí neublíží… Úplně mě to rozdvojilo. Jedna moje část šílela strachy a zoufale se snažila najít Miliinu bytost a přivést ji zpět na tento svět. Druhá půlka mého já, ta starší a temnější, se vzápětí přidala a začala mi vlévat do žil nesmírnou zuřivost a touhu po pomstě. Prastará příšera v mém nitru se vzpínala víc a víc a zahlcovala mě krvelačností, jakou jsem již dlouho nezažil. Nakrátko jsem úplně zdivočel. Kdokoli by mě vyrušil z vnitřní agonie, dopadl by špatně.

Dřív, než mohl můj duševní netvor naplno rozrazit zábrany mého civilizovaného mladšího vědomí a způsobit něco velmi ošklivého, se mé druhé půlce konečně podařilo obnovit plné duševní spojení s dívkou, kterou moje ruce s takovou vervou držely na mé hrudi. Milia se začala vzpamatovávat - její mysl zprvu zcela vyřazená tou zlovolnou ranou neznámého původu se pohnula a určitě se brzy zase probere. Úleva spláchla nejhorší zrůdu kdesi ve mně zpátky do hlubin podvědomí, a tak byly životy všech členů Rady zachráněny. Vztek mě přesto neopustil. Pouze už nebyl bezhlavý a vše napadající, místo toho se začal soustředit na jediné místo.

"Zničím ho," zformovalo se z mých rtů s takovou chladnou nenávistí, že všichni okamžitě ztuhli.

"Koho?" odvážil se zeptat gryf Tapechar.

"Toho, kdo to vytvořil," pokračoval jsem pořád natolik krvežíznivě, že ode mě ostatní instinktivně ucouvli co nejdál. Jen Milia mi zůstala ležet v náručí ještě napůl v mdlobách.

Trvalo skoro hodinu, než byla schopná otevřít oči a zeptat se, co se jí to stalo. Na nic si nepamatovala. Stejně jako já po střetu s bestií. Jenže teď… už si pamatuju. Ano. Ne na ten zážitek samotný, ale na jeho rekapitulaci, kterou Milia vyvolala v mojí hlavě. Ačkoli jí následně duševní dotek s místem zasaženým nestvůrou celou událost vymazal, na mě už podruhé tentýž účinek neměl.

Milia tedy nevěděla, co se stalo, ale já ano. A nenechám to jen tak.

"Zničím ho. Najdu ho a zničím. Půjdu po něm tak dlouho, dokud po něm nezbyde nic," zopakoval jsem celé Radě a bral to jako přísahu. Ačkoli já na ně nikdy nevěřil; závazky se týkají jen těch, kdo se jimi nechají spoutat. Já jsem svoji svobodu nikdy takto neomezoval… tedy dokud jsem neslíbil, že budu chránit Šerii. I když… dokážu si představit, že bych ani tento slib nedodržel. Pokud by to nějakým způsobem vadilo mně nebo mým plánům…

"Jak to myslíš?" zeptala se Milia, "ty víš, kdo to byl?"

Tiernes do toho vpadl: "Asi někdo z tvých pobratimů, ne? Jestli je to černá magie útočící na mysl a působící bolest… to je přece vaše taktika."

Byl by mluvil dál, ale pohled na moje vyceněné tesáky ho zadržel. Zavrčel jsem s takovou razancí, že i Ebidramon, který zrovna chtěl taky něco říct, to neřekl a čekal, co řeknu já.

"Tohle nemá s Černočepely nic společného," řekl jsem nejen jemu, ale všem, "nemá to nic společného s žádnou skupinou černokněžníků, kterou znám. Je to někdo úplně nový. A podle všeho extrémně nebezpečný… asi podobně jako Černočepelové. Nebo horší."

Tohle sdělení bylo vážné a všichni ho tak brali; až na Tiernese, který za ním jako vždy viděl jen nějaké moje nekalé úmysly. "Nemožné," ucedil. Myslel tím, že není možné, aby se objevil někdo horší než Černočepelové. Bratrstvo černé čepele je všeobecně považováno za nejhorší organizaci podobného ražení v dějinách. Právem. Vím to lépe než většina jiných - byl jsem jejím členem. Jenže magie se vyvíjí a Bratrstvo se poslední desetitisíce let zmítá v krizi. Mojí vinou. Někdo by se toho mohl pokusit využít… a naplánovat způsob, jak si uzurpovat titul nejhoršího ze všech pro sebe.

"Nic není nemožné," zadeklamoval jsem První zákon magie a dál už jsem na Tiernese kašlal. Kdo se má s tím nekňubou porád přít o lejnu. Mě už to tedy dávno nebaví.

Na pořadu dne je něco jiného. Průzkum. Moje instinkty mě nikdy neplaší nadarmo. Tohle nesmím podcenit. Ať je to cokoli, může to být nebezpečnější než já, a to už něco znamená. Nechci vidět Šerii zase zničenou. A co je důležitější - nedovolím, aby cokoli nebo kdokoli sáhl na Miliu.


A tak začal nejhorší boj v mém životě. Jen jsem to tehdy ještě nevěděl.

Bestiář - 04. Na Radě

9. června 2014 v 19:43 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 4 Na Radě

Atmosféra na Radě byla toho dne napjatá. Ebidramon vyslechl můj návrh s přetrvávající přísností, ale nakonec se rozhodl, že nadávat mi nebude a raději mé žádosti vyhoví. Těžko mohl jinak - Milia by s ním jinak příštích deset let nepromluvila, jak řekla. Občas mám pocit, že to moje milá s tou urputnou snahou donutit ostatní, aby mě mezi sebe přijali bez ohledu na to, kým jsem byl, poněkud přehání. Jenže ona si to nenechá rozmluvit. Ani ode mě.

Když tedy červený drak kouzlem svolal všechny členy Rady na schůzové místo o den dřív, než bylo v plánu, mimořádná porada mohla začít. Ebidramon nejprve trval na tom, abych přítomným vylíčil, co se stalo, tedy aspoň tu část, kterou si pamatuju. Nebylo toho moc. Šel jsem zabít příšeru a místo toho zřejmě málem zabila ona mě. Na to sdělení několika členům shromáždění spadla čelist - nestává se často, aby se Wardlak Temné srdce, proslulý svou neporazitelností, dostal do ohrožení života. Většinou on svou přítomností ohrožuje životy všech ostatních, jak zdůraznil ten věčný rýpal Tiernes. Už jsem řekl, že ho fakt nemůžu cítit?

Když po sobě Milia s Tiernesem konečně přestali vrhat vražedné pohledy, mohl jsem dokončit své krátké vyprávění tím, že jsem Radě zopakoval nápad, který už si předtím vyslechl Ebidramon. No samozřejmě že se poté strhla bouře křiku a nevole.

"Ty si snad zešílel!" zařval Tiernes buď na mě, nebo na Ebidramona. Možná na nás oba. "Ty něco takového dovolíš? Je to ČERNOČEPEL, proboha!" Takže řval na Ebidramona. "Tohle může být součást jeho plánu. Vpustí nás k sobě do hlavy pod chatrnou záminkou a pak, až se nebudeme moci nijak bránit, udělá s námi totéž, co kdysi s tvými rodiči!"

Kdyby už Ebidramon nebyl celý červený, určitě by zrudl. Já jsem tedy zrudl přímo ukázkově. Naštěstí mě to přešlo tak rychle, že si toho krom Miliy nikdo nevšimnul.

"Kdybych chtěl ovládnout nebo zničit Radu a zase se zmocnit vlády v Šerii, můžu to udělat kdykoli se mi zlíbí a žádné záminky nepotřebuju," reagoval jsem na Tiernesovo devítisté padesáté druhé obvinění naprosto klidným, prakticky znuděným hlasem.

Následně to byl on, kdo zčervenal jako krocan, protože jsem měl pravdu do puntíku, a všichni to věděli. Fakt, že jsem se odvážil vyslovit toto tabu nahlas, mi možná fanclub nerozšíří, ale aspoň mě nikdo nemůže kárat za neupřímnost.

"Tak dost," zarazil Ebidramon rodící se hádku v zárodku a sjel nás všechny pohledem velitele. Všichni kromě mě a Tiernese se zastyděli. Tiernes v duchu bublal vzteky, já jsem v tuhle chvíli necítil vlastně nic. Jen mi myslí proběhla kratičká představa mého prudkého skoku na toho Tiernesovského trapiče a jeho posledního zakvíknutí. No ale fuj!
Ebidramon zahájil hlasování. V otázce, zda věřit mojí verzi události v Březové, se devět ze čtrnácti členů uvolilo to se mnou zkusit - že by mi vážně začínali důvěřovat? Čtyři byli proti, mezi nimi samozřejmě vévodil Tiernes. Ten kdyby mohl, hlasuje desetkrát. Já jsem hlasovat nemohl, protože jsem byl "husa potrefená, která nemá právo mluvit do toho, zda ji dají či nedají na pekáč".

Jeden z mých odpůrců, liškodlak Bhûmrr, si vzal slovo a kydal na mě slovní hnůj asi čtvrt hodiny. Aspoň na mě ovšem naházel jen můj vlastní hnůj a nenamáhal se vyčarovávat další, to jest docela objektivně Radě připomněl, jaká jsem hrozná potvora a co mám za sebou, ale nepustil se do žádné konspirace. Nikoho nepřesvědčil, na druhou stranu jsem aspoň neměl chuť ho zabít. Neřekl totiž nic, co bych mohl popřít.

Když se Rada shodla, že si ověří pravý stav věcí v mojí tak strašně prohnilé mysli, vyvstala otázka, kdo to udělá. To bylo trochu horší. Krom Ebidramona a Miliy se mojí mysli nikdy nikdo nedotkl. Dle logické poučky Nesahejte holou tlapou do nepřítelovy tlamy si ode mě všichni drží odstup. Nijak jim to nezazlívám. Jen Tiernes by svoji prototypní averzi měl lépe kontrolovat, než se mu do té kontroly vložím já.

Ebidramon jednou zažil hluboké myšlenkové spojení s mojí osobou tenkrát, když na nás útočili ExaKerbeři. Sám jsem se s ním spojil, když bojoval s jejich vůdcem, a pomohl jsem mu. Právě ta událost zapříčinila zlom v jeho názoru na mě - tehdy mi poprvé řekl "Wardlaku". Jenže teď, když Tiernes vytáhl jeho otce a matku, jejichž poslední myšlenky drastickým způsobem zanikly právě v mojí mysli, jsem z červeného draka jasně cítil, že se ke mně znovu přibližovat nechce.

Druhý drak v Radě, tmavě šedý Gligr, se mnou nikdy nepromluvil ani slovo. Na rozdíl od Ebidramona se přes zmasakrování své rodiny nepřenesl. Na každém hlasování vždycky hlasuje proti mně.

Gryfové Cyrian a Tapechar se mnou nemají problém, ale přesto možnost kontroly mojí mysli odmítli. Kdo by se jim divil. A po slabších členech Rady nikdo nic takového nemůže chtít.

Jak jsme čekali, zbylo to na moji milovanou Miliu. Jako jediná se nabídla dobrovolně. V blízkosti mojí mysli se cítí jako doma, koneckonců je to vlastně i JEJÍ mysl. Jedinci spojení duší sdílejí víc než jen duši samu. Dokonce i Tiernes uznal, že Milie nic nehrozí, protože jí jediné bych asi fakt neublížil. Nahlas to ovšem neřekl.


Chuděra Milia! Kdybych tušil, co v mojí poraněné mysli najde, nikdy bych jí to nedovolil! Nikdy!