Není to předsevzetí, páč ta si nedávám

1. ledna 2016 v 16:03 | Adarra |  O mně
Mno, nový rok začíná hezky. Podobně hezky, jako skončil ten starý.
Plánovala jsem konečně více zapracovat na tomto blogu, neboť inspirace se mi vrátila do té míry, že jsem OPRAVDU začala zase psát, místo toho, abych jen psala o tom, jak se chystám psát, jenomže vzápětí se můj již letitý počítač odebral doufám že ne do věčných lovišť, ale jen na dočasnou dovolenou, z níž mi ho vrátí zpět nějaká ta operace, transplantace nebo jiný, někým odbornějším než já provedený zákrok/zásah. Ještě nevím. Každopádně psaní tím šlo zase na čas k ledu (grrrr!!!), stejně jako jiné mnou milované činnosti na pc. Momentálně mám notebook půjčený - ještě jednou dík mé skvělé kamarádce Petře. ;-)
Prodleva v aktivitě na blogu byla tak velká, že jsem dnes vůbec nebyla vstavu zadat správné heslo (a to jsem prosím včera nic nepila). Ještě nikdy se mi to nestalo, já si svá hesla pamatuju. Nu, stalo se.
Přeji všemu éteru internetvému fajn rok 2016.

A novoroční sliby? Chtěla jsem je sem zasejc pateticky cpát, ale...
Omlouvám se, nebudou. Nikdy mi to k ničemu nebylo.
Vám ano? ;-D

Promrzlá Adarra
 

Bestiář - 23. První lekce

17. srpna 2015 v 18:50 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 23 První lekce

Napřed jsme se s Miliou a Gaiou museli dohodnout, odkud začneme a kterým směrem se vydáme potom. Připadla na nás magická ochrana hranic Šerie, což znamenalo, že nejlepší bude je celé obejít. Tapecharovo sídlo, kde jsme se nyní nacházeli, leží na jihu Východní Ruevínie, severské země mezi velkým Šerým a menším Kračianským hvozdem. Východní Ruevínie je země ovládaná svobodomyslnými gryfy a také podle toho vypadá. Místní dominantou je nesmírně vysoká a špičatá skála nazývaná Rûew - moje ostré oči ji viděly i odsud, ačkoli ji od nás zrovna dělilo asi dvě stě mil.
Jelikož se Ruevínie nalézá v severní části Šerie, navrhla Milia, ať začneme od severu. Severní hranice jsou nejblíž a dostaneme se k nim nejrychleji.

"Můžeme se vydat do Kračianu a potom přes Muertský cíp na východ a potom na jih do Talpíazu," uvažovala nahlas moje družka.

"Pročpak?" zeptal jsem se trochu kulišáckým tónem, jako bych z toho měl nějakou legraci. Ve skutečnosti to nebyla žádná sranda, ale nápad. Mohli bychom s tolik potřebným magickým výcvikem obou přítomných dam začít hned teď.

"Je to nejkratší cesta," opáčila Milia přesně jak jsem čekal. Podezřívavě se na mě podívala, už tušila, že tímhle něco sleduju. Čekala, co ze mě vypadne.

"Skutečně?" protáhl jsem a ušklíbl se na ni, samozřejmě nijak zle. "Skutečně je to nejkratší cesta? Nedalo by se někam jinam dostat rychleji?"

Milia pochopila, že ji zkouším, a zcela vážně se nad tím zamyslela. Gaia také.
Nakonec promluvily obě zaráz, každá ale tvrdila něco jiného.

Milia prohlásila: "Pokud vím, tak ne. Přemisťováním se sice lze dostat z místa na místo ve zlomku vteřiny, ale je známo, že s rostoucí vzdáleností, kterou je třeba překonat, se tato doba prodlužuje. Navíc se prodlužuje stále více; při cestě dlouhé třeba tisíc mil trvá posledních sto mil asi pětkrát déle než prvních sto, a při cestách ještě delších se rozdíl prudce zvětšuje. Na severní kraj kontinentu je to odsud asi 2 000 mil. Přemístím se tam asi za tři vteřiny. Kamkoli jinam je to dál a trvalo by mi to déle. V Šerii nejsou žádné Brány - kvůli bezpečnosti - a navíc, při cestě Branou platí to samé pravidlo, čím delší vzdálenost, tím déle to trvá. No, a kdybych letěla nebo běžela, je to taky jasné! Ten samý princip!"

Gaia přišla se zajímavým názorem: "Za určitých okolností ano. Třeba kdyby na místě určení byl nějaký můj spojenec, mohla bych se k němu přitáhnout pomocí navázání na jeho osobu zcela mimo časový horizont. Bylo by úplně jedno, jak by to bylo daleko nebo jaké překážky by mi stály v cestě. Pouto mezi mnou a danou spojovací osobou by nakrátko spojilo naše duše v jeden celek a ve zlomku absolutna a ničeho by se prostor i čas přelomily a my oba bychom byli rázem na tomtéž místě!"

Bože můj. Poněkud mě zklamaly - myslel jsem si, že jsou chytřejší.
Zvedl jsem ruce. "Zadržte. Obě."

Milie, která se tvářila trošku vykuleně (asi ji Gaino tvrzení taky překvapilo), jsem klidně sdělil: "Budu tě toho muset ještě hodně naučit, moje milovaná."

Pak jsem se otočil na Gaiu. Vypadala pyšná sama na sebe. Dlouho ale nebyla. Hned jak spatřila můj káravý výraz, došlo jí, že se mi na jejím nápadu něco nelíbí, a lehce zvadla. Zeptal jsem se jí: "Kde jsi tohle slyšela, o tom napojování na duše druhých?"

"Sestry to říkaly. U nás takové věci zkoumáme a zabýváme se jimi."

"A už jsi to někdy zkoušela?" zeptal jsem se jen tak pro formu. Gaina vášnivá mysl pro mě byla stejně snadno čitelná jako ty ostatní, ale z jistých… OBAV z její smyslnosti jsem tam raději nevstupoval. Miliino srdce je pro mě příliš cenné.

"Ne," přiznala svůdná nymfa a mrkala na mě dlouhými řasami. Chtěla mě uchlácholit.
Zprudka jsem potřásl hlavou, abych se bezpečně vymanil z jejího vlivu, a stroze jsem jí doporučil: "Tak to v žádném případě nikdy nezkoušej."

S povzdechem jsem svým novým "žákyním" sdělil: "Na moji otázku jste obě odpověděly špatně. Milia žádný spolehlivý způsob neomezeného cestování nezávislý na čase nezná. Nemáš moc rozsáhlé znalosti, Milio, ale stydět se nemusíš - spadá to do sfér manipulační magie a magie podstat, a o té neví nic skoro nikdo. Gaia sice jednu možnost řešení otázky vymyslela, ale ta možnost není ani spolehlivá, ani dobrá, a nebudu vás ji učit ani ji s vámi provozovat. Gaio, to, o čem jsi mluvila, je starodávný princip vycházející z černé magie. V časech dávno před tím, než jsem se narodil, podobnou magii užívali mocní zlí mágové - primárně ovšem nikoli k cestování. Jejím hlavním účelem bylo totiž něco jiného. Gaio, jednu věc si laskavě zapamatuj: SAMOSTATNÉ DUŠE NIKDY NESPOJUJ. Celistvá duše se nesmí narušit. Slučování duší je strašlivě nebezpečná věc a mnohdy způsobuje děsivé a nevratné následky. Detaily snad po mně radši ani vědět nechtějte. Jde o něco zcela jiného než pouto mezi dvěma dušemi, které jsou spolu v kouzelném svazku. Třeba já a Milia jsme takto spojeni na duševní úrovni - naše duše jsou 'srostlé' a totéž platí pro naše mysli. Jenomže pořád máme oba každý svoji vlastní osobnost, moc a svobodnou vůli. Naše duše jsou stále DVĚ a nikoli jedna. Gaiou popisovaná magie by měla za následek prolnutí dvou nebo více duší do jediné, zmutované a obludné… No, duše už bych tomu výslednému patvaru ani neříkal. Rozumíte, co vám tím chci říct?"

Kývaly hlavami, tak jsem pokračoval. "Dál - pokud vás mám něco opravdu naučit, musíte mě poslouchat a plnit pokyny, které vám dám. Probereme si spolu nejprve několik základních principů magie podstat, abyste se s ní trochu seznámily a víc ji pochopily. Teprve pak se můžeme posunout dál. Začneme tím, co už jsem nadhodil. EXISTUJE vcelku bezpečný a po určité praxi docela snadný způsob cestování neovlivněného časem ani vzdáleností. Vychází právě z magie podstat. Jádro téhle magie spočívá v tom, že když znáte a plně pochopíte podstatu nějaké věci, můžete ji ovládnout, a pokud ji ovládnete, můžete si s ní dělat, cokoli se vám jen zamane. Platí to pro veškeré objekty, které v Prostoru jsou, živé i neživé, obyčejné i magické. Nuže pokud chcete použít magii podstat k tomu, abyste mohly dle své vůle třeba cestovat kdykoli kamkoli jakkoli a nijak neomezeny, máte dvě možnosti. Zaprvé je možné se takhle dostat na kterékoli místo, jehož podstatu ovládáte nebo jste ji aspoň dřív ovládaly a neovládá ji momentálně nikdo jiný, kdo by vám v tom bránil. Vůbec přitom nesejde na tom, kde se v daný moment nacházíte vy, ani na jiných okolnostech. Když něco ovládáte skrz podstatu, umíte s tím manipulovat pouhou myšlenkou i na dálku, bez omezení. Takže se jenom napojíte na danou lokalitu a 'přimějete ji, aby vás přijala'. To vám brzy popíšu konkrétně a celý postup vás naučím. Výsledkem je právě to, co jsem po vás chtěl - když vás místo takhle přijme, octnete se rázem přesně tam, kde jste chtěly být, na metr přesně. Dokonce si můžete i vybrat přesnou polohu i pozici, v níž se tam objevíte. Dobré, ne? Je to účinný způsob, ale má jednu velikou nevýhodu: vaše cestování je při něm omezeno pouze na lokality, jež ovládáte. Nikam jinam se dostat nemůžete. To není zrovna praktické. Takže je tu ještě druhý způsob, mnohem užitečnější, a na ten se určitě zaměříme. V souvislosti s tím vám zadám první úkol. Pro každého mága, který se hodlá pouštět do magie podstat, je totiž nejdůležitější jedna věc: musí znát a ovládat podstatu SÁM SEBE. To je třeba udělat jako úplně první, protože bez toho nejen že se jen těžko pohnete dál, ale navíc se vystavujete ohromnému nebezpečí ze strany všech ostatních mágů magie podstat. Když manipulujete s podstatami, je to na vás poznat. Mágové téhle úrovně se mezi sebou vždy poznají, protože tyhle schopnosti ze sebe okamžitě vycítí. Pokud by jiný takový mág ovládl vaši vlastní podstatu, jste nadobro ztraceny a stáváte se jeho bezvýhradnými otrokyněmi. Jediné, co vám zajistí osobní bezpečnost, když se zařadíte mezi takhle mocné kouzelníky, elitu čarodějů, mezi kterými je opravdu velké množství extrémně nebezpečných a bez pardónu zrůdných kreatur, je právě to, že svoji podstatu budete znát a držet pod nadvládou VY SAMY. Potom totiž bude pro ty druhé mnohonásobně těžší jen pomyslet na to, že by vás ovládli. Dává vám to možnost bránit se případnému útoku. Bez nadvlády nad vlastní podstatou byste naopak byly naprosto bezbranné a dostal by vás první mág, který by se o to pokusil. Takže - odteď po vás chci, abyste se DŮKLADNĚ, ale opravdu sakra pořádně, věnovaly průzkumu svého vlastního já. Musíte o sobě vědět všechno. Zdá se to být maličkost - není. Věřte tomu. Znát sám sebe do hloubky až na samotné dno, plně pocítit a pochopit ÚPLNĚ VŠE, co je ve vás, a všemu z toho porozumět, není nijak jednoduché ani příjemné. Obvykle trvá roky, než mág pochopí a přijme sám sebe natolik dobře, aby se mohl vůbec pokusit o ovládnutí své vlastní podstaty. My tolik času nemáme, a proto vám budu muset pomoci, jak jen toho budu schopen. Snažit se ale musíte hlavně vy. Nesmíte se toho bát a nesmíte couvnout, ať už byste měly najít cokoli. Berte to jako svůj trvalý úkol a pracujte na tom kdykoli si vzpomenete. Radím vám, abyste si vzpomínaly často, nebo si mě nepřejte - pokud to nevezmete dostatečně vážně, plýtvat na vás svou energií nehodlám, to si pište. Nebudu vás dokolečka honit ani upomínat. Ale dávejte si pozor."
Pohlédl jsem k severu. "Až poznáte samy sebe, a věřte, že až k tomu dojde, tak to budete vědět najisto, musíte samy sebe ovládnout. Řeknu vám jak. Pokud uspějete, otevřou se vám obrovské možnosti. Třeba to cestování… Budete schopny přemístit se KAMKOLI nezávisle na čase ani vzdálenosti. Právě přes svoji vlastní podstatu, protože budete přesouvat v Prostoru právě SEBE. Je to vysoce efektivní a spolehlivé. Radši se ale zatím moc netěšte."

"Proč ne?" zeptala se Milia.

"O magii podstat se mezi mágy pokouší kdekdo, ale skoro nikdo to nedokáže. Téměř všichni pohoří na tom, že nedokáží projít tou úplně první zkouškou - a to je právě to ovládnutí sebe sama, své podstaty. Mně samotnému také dělalo potíže se plně pochopit - přes všechny svoje zkušenosti jsem se v sobě pořád správně nevyznal a dlouho jsem nemohl přijít na to, kde dělám chybu. Tyhle problémy má skoro každý a málokdo je překoná. Nevím, jestli to zvládnete vy."

"Zvládneme!" ujišťovaly mě jedna přes druhou. Nebo ujišťovaly sebe?

"Jste mnohem složitější, než si myslíte," varoval jsem je. Nepřely se se mnou, věřily, že o těchhle věcech vím víc než ony.

Potom jsme vyrazili. Protože moje kolegyně na rozdíl ode mě cestovat nezávisle na čase a vzdálenosti ještě nedovedou, vydali jsme se tam, kam navrhovala prve moje Milia.

Na sever do Kračianu.

BLOG OBNOVEN!

3. srpna 2015 v 20:48 | Adarra |  O mně
Takže se těšte na nové příspěvky. ;-)
 


BLOG Z TECHNICKÝCH DŮVODŮ POZASTAVEN

9. února 2015 v 21:35 | Adarra |  O mně
Tak je to tu. :-(

Z původního plánu co nejrychleji na blogu zapracovat sešlo kvůli osobním problémům a také problémům s počítačem, který se za posledního čtvrt roku tak zhoršil, že bych k dostatečnému popsání užila celý slovník sprostých slov - který ale nemám a navíc nebudu kazit mládež, že. Takže tak; navíc počínaje zítřkem nebudu mít připojení k internetu nevím na jak dlouho, což celou situaci totálně blokuje.

Nic ovšem nevzdávám. Až se situace zase zlepší, a ona se třeba zlepší, vrátím se a budu pokračovat. Bestiář je mi příliš drahý, než abych ho někdy nechala být nedokončený.

Pokud by měl někdo zájem podívat se i na tu mou tvorbu, která tu není, můžete tak učinit ještě na dvou místech. Na literárním serveru www.piste-povidky.cz jsem hlášena pod nickem Adarra. Je tam celý dosud napsaný kus Bestiáře (i kapitoly, které jsem nestihla dát sem), další rozepsaný román Černé oko (fanfikce na Odkaz Dračích jezdců), básničky a další věci.

Na stránkách www.murtagh-fanclub.webnode.cz je publikováno jen Černé oko. Mám tam přezdívku Lucka Murtagh.

Pokud zájem mít nebudete, nevadí, nezlobím se. I tak je toho na internetu k odpočinkovému čtení dost a dost, vím sama, protože jsem se toho něco načetla. Super věci jsou i v knihkupectví, ale to už chce více prachů, že. Do knihovny nechodím, ale jiní lidé ano, určitě jim to mnohé přináší.

Mějte se všichni hezky a třeba zase někdy někde...

Vaše Adarra

Bestiář - 22. Úkol mágů

25. srpna 2014 v 15:22 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 22 Úkol mágů

Červený drak nám třem naznačil, ať ještě neodcházíme. Něco měl na srdci. Nahlédl jsem mu do hlavy, a když jsem zjistil, o co jde, nasupeně jsem si povzdechl a otočil oči v sloup - tak, aby to viděl.

"Netvař se tak, Wardlaku," napomenul mě, nicméně spíše než káravě to znělo ustaraně, "v otázkách magie a vedení boje jsi odborník na slovo vzatý, to ti nikdo upřít nemůže, ale tady nejde jenom o boj samotný, to víš. U vás se na takové věci nejspíš nehraje, ale my se nepouštíme do tak závažných akcí sami. Ani nemůžeme. Zakrátko se sem sjedou vyslanci mnoha spřátelených ras - ty víš, na co tě chci upozornit, ale já ti to radši řeknu i tak. VŠICHNI TO JSOU NAŠI SPOJENCI. To se týká i Voëddfarů. Chápu, že spolu dobře nevycházíte, ale to na mém rozhodnutí nic nemění. Pokus se PROSÍM ovládnout, ať vše proběhne v klidu. Teď nezáleží na tom, co jste si mezi sebou kdy udělali. Musíte táhnout za jeden provaz, nebezpečí je příliš vážné."

V tomhle místě jsem ho přerušil. "Řekneš to i jim?"

"Jistě," nedal se Ebidramon vyvést z míry, "uvědomuji si, že tvoje minulost je v nastalé situaci komplikací, s níž se musíme vypořádat. Postarám se o to - koneckonců povedu všechna jednání. Jenže pokud nemá naše plány nijak narušit případná zlá krev mezi tebou a…" Nechtělo se mu pokračovat, tak jsem to bez servítků dořekl za něj: "A těmi, kterým jsem ublížil. - Hele, Ebidramone, nemusíš mi to sáhodlouze vysvětlovat. Neboj, udržím se na uzdě. Nic jim neudělám - pokud se ovšem udrží ONI. V takovém případě za sebe neručím."

Řečeno jasně a stručně. Ať už se podle toho nějak zařídí, když je ten hlavní diplomat, no ne? Byl to ON, kdo mě prakticky na kolenou prosil, abych vstoupil do Válečné Rady a pomohl chránit Šerii před nepřáteli. Já se do Rady necpal. Když už tu jsem, měl by problémy z toho plynoucí řešit Ebidramon, když mě tu právě on tolik chtěl.

Ebidramon pochopil. "Dobrá… Víc od tebe asi nemůžu chtít," prohlásil ne moc spokojeně.

"To nemůžeš." Proč se tak diví? Přece ví, co jsem zač.

"To zvládneme," vložila se do toho Milia. Přistoupila blíž a hleděla střídavě na mě a Ebidramona.

Gaia se přidala. "Samozřejmě. Přinejhorším použiju svůj dar."

Milia se na ni zaškaredila, ale mě to docela pobavilo. Představa, že se strhne nějaká mela mezi mnou a třeba Voëddfary, zapřisáhlými nepřáteli všech černokněžníků, kterou Gaia zarazí tak, že nás všechny uhrane svým magickým šarmem, byla vcelku zábavná. Není to ovšem až zas takový nesmysl. Prakticky jakýkoli chlap, který se kdy s Gaiou setká, nutně musí podlehnout jejímu kouzlu. Nymfa této své schopnosti hojně využívá, například k tomu, aby ukončila mužské hádky nebo rvačky. Stačí chvilenka a prve rozběsnění, soptící samci rázem zapomenou na všechno ostatní a mají oči i myšlenky jedině pro ni. Praktické, navíc Gaie to lichotí. Ráda se předvádí.

Chudák Milia. Už teď z ní žárlivost přímo sálá. Asi bych se měl vážně pokusit o to, aby k žádnému konfliktu nedošlo a Gaia nemusela zasahovat. Už jen kvůli Milie.

Ebidramona Gaino prohlášení uklidnilo. "Nuže dál," promluvil znovu, tentokrát k nám všem, "čeká vás spousta práce. Chci, abyste úplně nejdřív ze všeho posílili naše ochrany. Za druhé musíte okamžitě zahájit studium magie podstat. Wardlaku, jsi jediný, kdo tuhle magii plně ovládá. Pokus se naučit Miliu s Gaiou co nejvíc. Vysvětli jim všechno, co potřebují vědět. A za třetí, až se začnou shromažďovat armády, chci, abyste VY zajistili jejich bezpečí. Vymyslete jim magickou ochranu, která vyruší ničivou moc útoku skládanek. Je mi jedno, jak to uděláte. I když, Wardlaku, pokus se nepoužívat černou magii, ano? To bych ostatním fakt dost těžko vysvětloval, a ani mně se to nelíbí. Vím, že to bude těžké, ale spoléhám na vás, že si s tím poradíte. Musíte zjistit účinnou zbraň proti nepříteli. My se vám pokusíme ve všem vyjít vstříc, dáme vám prostředky, prostor, jakoukoli pomoc, která vás napadne. Jediné vám dát nemůžu - čas. Je vám to jasné?"


Bylo.
----------------------------------------------------------------------------------

V nastalém shonu jsme na sebe s Miliou neměli moc času, popravdě skoro žádný. Měli jsme práce nad hlavu, zato bez soukromí, protože s námi byla Gaia. Jediná chvilka se naskytla krátce potom, co Ebidramon odletěl za Voëddfary, aby je prokletý Čarkan vzal, to je z toho nemohl vynechat? Nechci se s nimi setkat, a už vůbec ne proto, abych s nimi spolupracoval. Vždy jsem s nimi leda válčil, to ano. No nic. Už jsem toho musel tolik skousnout… Zvládnu i tohle. Snad.

Nuže rudý drak odletěl a Gaia se nakrátko také odporoučela, aby zkontaktovala své příbuzné v hloubi Šerijského hvozdu. Tamní nymfy vědí hodně o magii a jejich kouzelná moc je pro magii podstat jako stvořená. Jistě nám budou užitečné, a pomůžou, pokud je Gaia požádá. Je mezi nimi vysoce postavená, neboť je jednou z dědiček jejich Pramatky.

Gaia se měla co nevidět vrátit a vydat se s námi na hranice Šerie, kde jsme měli začít. Milia využila možná na dlouho poslední příležitosti a tiše, nesměle se ke mně přiblížila, zatímco jsem s nevrlým výrazem stál a koukal. Hlavou mi pořád vířili Voëddfarové.

"Zlobíš se na mě?"

Překvapeně jsem vzhlédl. Vypadala tak smutně, tak zranitelně. V tu ránu jsem měl sto chutí ji odvést někam do bezpečí, a ne ji tahat do války. Mohlo by se jí něco stát. Ta představa… Rychle jsem ji zaplašil.

"Nezlobím," řekl jsem. Dokonce jsem se maličko pousmál, to obvykle nedělám. Nechci ji vidět takhle utrápenou. Trhá mě to vejpůl. Přesto jsem se od té mrzuté události v lese choval, jako bych byl uražený a naštvaný. Vlastně jsem byl. Ale ne na ni.

"Vím o tom, co v sobě máš," řekla najednou a opět mě vytrhla z pochmurných úvah, "vím to od samého začátku, víš. Nemusíš to přede mnou skrývat. Já… Nelíbí se mi to, ale chápu to. Nemůžeš za to. Navíc… Takhle to nebude napořád. Jednou se toho temného dědictví zbavíš. Já tomu věřím."

Já ne. Nicméně její otevřenost a upřímnost mě odzbrojila, jako už tolikrát. Nemám v povaze být sdílný a důvěřivý. Pořád si nemůžu zvyknout na to, že s ní takový být můžu. Černočepelský náhled na svět je takový, že VŠICHNI jsou nepřátelé. Těžko tomu odvykám. Další z mnoha věcí, jež se kvůli Milie musím učit za pochodu.

Objal jsem ji. "Nedovolím, aby se ti něco stalo."

Gaia se vrátila. S pozvednutým obočím zhodnotila naši pozici a zeptala se: "Můžeme už vyrazit?"


Jasně že můžeme.


Bestiář - 21. Válečné plány

6. srpna 2014 v 12:52 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 21 Válečné plány

"Samozřejmě že ano!" vybuchl Ebidramon pobouřeným tónem, "od toho přece Válečná Rada existuje, aby bojovala proti zlým silám, které ohrožují všechno ostatní. Sám to víš nejlíp, ne?"

To bylo tedy netaktní - asi jsem se ho svým proslovem dotknul. Válečná Rada byla původně založena na boj proti MNĚ, v době, kdy jsem coby nezastavitelný tyran okupoval Šerii. Vznikla coby tajná, dalo by se říct partyzánská organizace, a z jejích zakládajících členů dnes žije už pouze Ebidramon, ty ostatní jsem zabil. Byly to tehdy divoké časy a já byl velice krutý. Šerijské draky jsem téměř vyhubil. Válečná Rada proti mně neměla šanci, ale i tak vydržela a házela mi klacíčky pod nohy až do konce. Dodnes se musím obdivovat odvaze těch, kdo se mi stavěli. Navzdory alarmující úmrtnosti ve svých řadách neměla Rada nikdy nouzi o nové uchazeče. Rada tak přežila až do doby, kdy jsem na sebe a svůj národ pohlédl novýma očima a s hrůzou ze sebe sama ze Šerie odešel. Rada se potom stala oficiálním orgánem, nadřazeným všem ostatním, a získala značnou prestiž. Skoro jako by za můj odchod vážně mohli oni. Sláva hrdinům a znechucený plivanec černokněžníkovi, který to raději sám vzdal. Že to bylo ve skutečnosti jinak, nikoho nezajímá.

Zatracený drak. Možná jsem zpochybnil jeho smysl pro spravedlnost a odvahu, ale tohle teda vytahovat nemusel.
Vrhl jsem po něm ostrý pohled. "Ano, vím."

Ucítil jsem dotek na paži. Milia na mě položila ruku. Setřásl jsem ji. Tohle… teď nemůžu.

"Spíš co ty?" obrátil se na mě Ebidramon, "hodláš se do toho pustit na vlastní pěst, nebo jsi ochotný s námi spolupracovat?"

Ten teda umí být protivný. "Ne, vůbec s vámi nepočítám, proto jsem vám to taky všecko řekl," zavrčel jsem sarkasticky. "Uznávám, že by mi bývalo milejší na nikoho nespoléhat, ale vzhledem k okolnostem soudím, že by se to mohlo obrátit proti nám. Když bychom si navzájem lezli do cesty, leda si ještě uškodíme navzájem. Ne. Kdo bude ochoten se do toho vložit, budu s ním spolupracovat - pokud to bude možné. Ještě nějaké podobně 'zásadní' otázky, nebo se můžeme konečně zaměřit na náš problém?"

Gligr nad mým jedovatým tónem vztekle zavrčel, ale svoje dávné předsevzetí, že na mě nikdy nepromluví, neporušil. Má silnou vůli, to se musí nechat. Ebidramon si v duchu povzdechl. Napětí, které stále panuje mezi mnou a zbytkem Rady, ho trápí. Citlivka. Mně je to na rozdíl od něj dost putna. Nikdy jsem nebyl stavěný na nějaké kamarádíčkování s kýmkoli, natož ještě s tvory, kteří se mi nemůžou rovnat.

Rudý drak kratičce zaváhal, protože nejprve nevěděl, zda se má ujmout organizování. Po mém výstupu napůl očekával, že se toho budu chtít chopit sám. Lehýnce jsem zavrtěl hlavou. Ne. Ty jsi předseda, ne já. Tuhle bandu máš na starosti ty, já se s nimi patlat nebudu.

Tak začal. Nejprve se každého člena Rady zeptal, zda se chce boje s novým nepřítelem účastnit. Všichni souhlasili, i když někteří ne moc nadšeně. Pořád v nich hlodalo, jestli to celé není nějaký mnou řízený komplot. Gligra dokonce napadlo, že jsem ty hrozné skládanky stvořil já sám. Blbec. Vůbec mě nezná.

Potom nám Ebidramon všem zadal první úkoly. Mě pověřil vedením výzkumu a dal mi k ruce Miliu a Gaiu. Jsou obě velmi schopné kouzelnice a budou se podílet na zjišťování všeho o magii nepřátel a hledání způsobu, jak jí čelit. Z celé Rady mají právě ony dvě největší naději, že zvládnou alespoň základy magie podstat. Ty je budu muset naučit. Jako zdaleka nejmocnější mág Rady budu v případě otevřené války hlavní zbraní a zřejmě i velitelem boje. Ebidramon mě vlastně jmenoval generálem, dá se říct, ačkoli žádný praporek nebo jinou hovadinu na klopu kabátu jsem nedostal. Milia a Gaia budou se mnou a společně se postaráme o magickou stránku celé věci.

Gligr byl pověřen zmobilizováním veškeré bojové síly draků všech ras. Povede draky do války a bude je organizovat. Zároveň musí zajistit bezpečnost dračích mláďat. Musí se spojit s vůdci dračích kolonií ve VŠECH světech, v nichž draci nejvyšší krve žijí. Vysvětlí jim situaci a dá je dohromady, abychom měli co nejdříve k dispozici dračí armádu v plné síle.
Cyrian a Tapechar musí udělat totéž se všemi rasami gryfů. Také dostali za úkol začít budovat domobranu Šerie a zvýšit ochranu našich hranic. Já a můj "kouzelnický tým" jim s tím pomůžeme. Spolu s gryfy se Cyrian a Tapechar pokusí naverbovat i další rasy svého kmene - hipogryfy, orly, sfingy, hadohlavce a střeloblesky.

Naše vznešená Oistrighottka dostala na starosti všechny rasy svého kmene. Informuje všechny příslušníky svého druhu a společně s nimi potom i další: mocné magické vrané koně ras Roakhů, Ahϋkhů, Peruťů, dračích koní a vlčích koní. Je třeba navštívit i posvátné jednorožce, bílé a zlaté. Bojovat s námi nebudou (to oni NIKDY nedělají, no co kdyby někomu ublížili? Ten jejich ultra přehnaný pacifismus fakt nechápu), ale přesto nám mohou velmi pomoct. Znají mocnou bílou magii, která léčí a chrání, navíc vlastní ohromné množství historických pramenů a zdrojů informací. V jejich správě je uloženo rozsáhlé vědění a moudrost, nastřádaná během mnoha Věků.

Abastak a Akbar podobně informují a připraví k boji svoji rasu, posvátné Laihirské psy, stejně jako jejich pobratimy, stínové psy z Etermaalu. Ačkoli mají posvátnou krev, bojovat umějí, takže s nimi můžu počítat, až budu "generálovat". Ebidramon jim rovněž zadal poslání najít vhodné výcvikové lokality, stejně jako místa vhodná k vybudování bojových centrál. Tahle válka bude jiná než všechny předešlé, takže si vyžádá novou speciální přípravu - a k té musíme mít prostory.

Ebidramon sám se ihned po Radě obrátí na Voëddfary, nejmocnější bojovníky proti všem černokněžníkům a odvěké Strážce Dobra. Bez jejich pomoci se prý neobejdeme. Na to prohlášení jsem zaskřípal zuby, ale Ebidramon to přešel bez povšimnutí a plánoval dál. Jelenu Marcusovi řekl, ať zařídí zapojení všech nižších ras magických zvířat. Rovněž musí sehnat vládce posvátných jelenů Ahëçe. Jejich moc by se nám mohla vážně hodit.

Kojotí dlak Nikobaar, v jehož krvi koluje moc dávných mágů a je tudíž mnohem mocnější, než by u dlaka měnícího se v kojota kdokoli čekal, obvykle pracuje jako zvěd. Také je výborný diplomat. Bude jednat s hyerami, se všemi rasami, které budou ochotny pomoct. Obvykle by Ebidramon za hyerami poslal nějakou hyeru, tak se to dělává, jenže já a Milia už máme mnohem důležitější a náročnější úkol, navíc já coby Černočepel nejsem osoba vhodná na pozici vyjednavače, a Tiernes je jako diplomat zcela nepoužitelný. Navíc tu ani nebyl, šmejd jeden. Tak hyery zbyly na Nikobaara - ale ten si poradí. Je docela šikovný, na to, jaký je to střízlík. Pokusí se dojednat i koalici s vlkodlaky a kojoty.

Tiernes a Bhûmrr zhrzeně odešli poté, co Tiernes nebyl zvolen zástupcem předsedy, a žádný úkol tedy nedostali. Ebidramon se krátce rozmýšlel a pak mě požádal, ať oba najdu a PŘITÁHNU je k němu. Hm, s radostí. Někdy umí být rudý drak i fajn. Když je sem tam takhle zlomyslný, obvykle proto, že ho někdo nakrkne, tak si dokonce rozumíme. Ebidramon není hloupý, ví, co je Tiernes zač. Skoro tak, jako to vím já.

Ještě než jsme Radu ukončili, řešili jsme otázku vzájemného spojení a případných krizových situací a scénářů. Trochu jsme se i hádali, neboť moje návrhy řešení nenadálých krizí se ostatním zdály moc brutální. Nakonec jsme dosáhli kompromisu. Potom přišla na přetřes otázka bezpečnosti a preventivních opatření. Většina práce padla na moji hlavu, stejně jako později při probírání taktiky. Jednání trvalo dlouho, až moc dlouho na můj vkus. Dlouhé řeči jsou dle mého k ničemu, mnohem platnější by bylo, kdybychom už začali JEDNAT.

Ebidramon nakonec postřehl mou narůstající netrpělivost a rozhodl se věřit mým instinktům. Přece jen mám za sebou mnohem více válek než on. Co na tom, že jsem většinu z nich vedl z druhé strany barikády a jsem zvyklý myslet jako ti "zlí". Výsledky jsem měl.

A tak červený drak Radu prozatím ukončil. Před odchodem jsem každého člena Rady vybavil kouzlem, které nám všem umožní ještě lepší komunikaci i v případě, že budeme rozmístěni ve více světech, a také bezpečnostním kouzlem, které okamžitě upozorní na blízkost skládanek nejen toho, kdo se octne v jejich dosahu, ale zároveň s ním i všechny ostatní členy Rady. Varovací kouzlo jsem vymyslel teprve po boji v Grauworru - je založeno na indikaci specifické magické podstaty skládanek. Předem upozorní na nebezpečí dřív, než bude příliš pozdě na boj nebo útěk. Ujistil jsem Ebidramona, že tohle kouzlo umístím i podél šerijských hranic, kde bude hrát důležitou roli v ochraně našeho světa před vpádem.


Poslední jsme na schůzovém místě zbyli Ebidramon, já, Milia a Gaia.

Bestiář - 20. Pravý stav věcí

19. července 2014 v 12:22 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 20 Pravý stav věcí

Všichni se ke mně otočili. Zase jsem byl jednou ve středu pozornosti. A opět za situace, kdy mě to nijak netěšilo.

"Ano?" otázal se předseda Rady důrazně, když jsem se krátce odmlčel.

"Musíme si vážně promluvit," řekl jsem. Sakra, to jsem nemohl začít líp? Tyhle rádoby kultivované fráze mi pěkně lezou krkem. S podrážděným odfrknutím, které protentokrát nepatřilo nikomu z nich, ale mně, jsem pokračoval. "O tom, co se stalo v Grauworru."

"No konečně," vydechl Laihir Akbar. Jeho starší bratr Abastak navázal: "Tak začni, Temné srdce."

Mizerné psisko. Další takový, který by na mojí popravě určitě seděl v první řadě. Naštěstí pro mě jsem vždy byl a stále jsem příliš mocný, než aby mě mohli oficiálně hnát k soudu a potrestat za mé četné zločiny. Ne že by to nikdy nezkusili. Hlupáci, ti si dali!

"Nejsou tu Tiernes a Bhûmrr," poukázal Gligr. Byl pro ukončení schůze, protože chtěl odejít a ne poslouchat řeči nějakého zrádného černokněžníka, tedy mě. Jeho problém - já ho tu přece násilím nedržím. Ať si klidně jde.

Vtom se do toho poprvé vložila ta jediná osoba, kterou jsem momentálně chtěl slyšet. Nymfa živlů, mocná čarodějka a také neobyčejně krásná Siréna Gaia promluvila svým charakteristickým příjemným hlasem a všichni přítomní samci (včetně mě) na okamžik ztuhli slastí.

"Pověz nám, Wardlaku Temné srdce, co jsi v Grauworru zažil."

S trochou úsilí bych jí mohl odporovat, no ale proč bych to dělal? Jedinou větou umlčela všechny, kdo chtěli něco namítat, a umožnila mi tím udělat to, co jsem chtěl - informovat Radu o jednom z nejhorších nebezpečí, jaká kdy Veškerenstvo postihla. Klidně jsem všem vyprávěl, jak jsem ovládl podstatu mého bývalého domovského světa a s jeho pomocí potom prozkoumal záhadné skládanky. Pověděl jsem jim i o tom, že mě během toho někdo napadl, a popsal jsem onen boj.

Poslouchali pozorně, dokonce i Gligr s Abastakem, kteří nic z toho prve slyšet nechtěli. Postupně jim došlo, že to od nich bylo hloupé, a Abastak se dokonce trochu zastyděl. Nu, to je pokrok!

Gaia vyslechla moje líčení velmi zaujatě, a jak jsem se blížil ke konci, její nádherná tvář se stávala stále vážnější. I Ebidramon zvážněl a přitom prakticky celý ztuhl. Gryfové byli znepokojení a zmatení, Laihirové zneklidněli a skoro se začali bát. Oistrighottka s ukrutně dlouhým jménem mě doslova provrtávala pohledem a uvnitř se hádala sama se sebou. Byla stále na vážkách, pokud šlo o to, na kolik mi může důvěřovat. Ne tedy, že by si myslela, že lžu. Spíše pochybovala o čistotě mých úmyslů. Klasika.

"Zní to závažně. Co si o tom myslíš ty sám?" zeptala se mě Gaia, sotva jsem skončil.

Zvedl jsem hlavu a přelétl je všechny pohledem. Budou to považovat za absurdní, ale i tak jim to musím říct. Napadlo mě, jak to podat, a skoro jsem se tomu ušklíbnul. Začal jsem triviální otázkou: "Z kolika základních Prvosil se skládá Veškerenstvo?"

Ze tří: síly neživé (Nongawáeh), síly živé (Gawáeh) a síly magické (Lestranda). Každé jen trochu odrostlejší dítě nebo mládě jakéhokoli tvora z vyšších světů by vám řeklo to samé. Je to úplně první a základní poučka o Veškerenstvu, kterou tu zná ÚPLNĚ každý.

Někteří členové Rady nepatrně vykulili oči nebo pootevřeli čelist údivem nad tím, že jim kladu takovou hloupou otázku. Většina však pochopila, že k tomu mám nějaký důvod. Nenamáhali se mi ovšem odpovědět - bylo to zbytečné.
Po půlminutě ticha jsem rovnou pokračoval: "Obecně se soudí, že ze tří. To ale možná není pravda."

"Jak tohle myslíš?" reagoval okamžitě Ebidramon. Navenek to na sobě nedal znát, ale upřímně se polekal. Správně tušil potíže. Veliké potíže.

Přešel jsem rovnou k věci. "Ty skládanky stvořené černou magií, které mají za úkol ničit životní sílu Gawáeh, v sobě ve skutečnosti žádnou ze tří základních sil nemají, a ten netvor, co na mě zaútočil, také ne."

"To přece není možné," namítl Cyrian.

"Je to možné," zavrtěl jsem hlavou, "v magii je možné všechno. Je to divné, to ano. Nevídané. Neskutečné a neuvěřitelné. Ale určitě ne nemožné." Odhrnul jsem si vlasy z očí a mluvil dál. "Vím, co jsem viděl a cítil. Nepletu se. S ničím takovým jsem se ještě nikdy nesetkal. Je to nové. A bezesporu strašlivé, protože je to cizí, zlé, totálně ničivé a nemáme vůči tomu žádnou obranu."

"Že tohle říkáš zrovna ty," neodpustil si Abastak. Protočil jsem oči a obrátil se přímo na něj. "V záležitosti téhle nové hrozby jsem na tom úplně stejně jako vy. Jako každý živý tvor jsem odkázaný na Gawáeh a mám Tarrovu duši. Jestli se stane něco špatného, dopadnu jako vy, rungská moc mi nepomůže. Tohle může navždy zničit celý systém, je to horší než Černočepelové, jestli ti to ještě nedošlo, troubo."

Černobílý pes se samozřejmě urazil a zasáhnout musel Ebidramon. "Okamžitě toho oba nechte. Wardlak má pravdu, máme co do činění s něčím úplně novým. Co ještě jsi zjistil?"


"Skládanky nemají žádnou životní formu, je to jen zhmotněná magie, nejsou to žádní tvorové nebo něco na ten způsob. Jsou to magické stroje. Zcela neosobní, předem naprogramované. Množí se dělením - vícero způsoby. Pokaždé, když někdo v boji skládanku rozdělí, nebo oddělí její část, ať už fyzicky nebo podstatou, skládanka se rozmnoží. Ze sebemenšího útržku bleskovou rychlostí vyroste celý kus a okamžitě se přidá k ničení. Skládanky se mohou dělit i samy, bez cizího přičinění. Vysají život ze všeho, na co narazí, a získanou energii využívají k vlastnímu růstu a dělení. Jejich počty rostou exponenciálně. Ta, co se před časem objevila u nás v Březové, byla zřejmě úplně první. Byla jen jedna. Nechtě jsem z ní nadělal asi sedmdesát kopií. Tehdy jsem ještě nevěděl, co dělám a co tím můžu způsobit. Březovští obyvatelé nepoznali, o co jde - měli ji za zmutované zvíře z Boerffasu, dokonce ji chtěli prodat otrokářům. Ne, samozřejmě že bych to nepřipustil, Ebidramone. Otrokářství nepodporuju. Poté, co jsem skládanky zahnal rungskou silou, napadly Grauworr. Bratrstvo proti nim bylo bezmocné, protože klasická magie ani naše moc na ně neúčinkují. Během boje v Grauworru se skládanky tak rozmnožily, že teď už jich je několik tisíc. Jejich počet určitě dále poroste děsivým tempem. Nemusím vám snad vysvětlovat, co to znamená - obrovské škody a ztráty na životech. Navíc, jestli to celé rychle nezastavíme, dojde dříve nebo později k zániku Veškerenstva. Skládanky nebudou mít nikdy dost, budou pokračovat v ničení a vysávání živé síly, dokud veškerý život nepohltí a nic nezbyde. Bez Gawáeh zaniknou i druhé síly a sama existence se zhroutí. To by zničilo i samotného Tarra Stvořitele, natož nás. Je mi jedno, jestli do toho půjdete nebo ne, ačkoli myslím, že byste to fakt ignorovat neměli. Já už mám jasno: budu bojovat. Jak se skládankami, tak i s tím, kdo je stvořil. S vámi i bez vás. Tak co? Budete něco dělat?"

Bestiář - 19. Volby

18. července 2014 v 14:29 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 19 Volby

Tentokrát se schůze konala na panství gryfa Tapechara. Má poblíž pěkný zámeček a kolem něj upravené zahrady. Dále se však rozprostírá civilizací nedotčená divočina, v níž se plně odráží divoká nespoutanost gryfů. Celá oblast spadá pod jejich vládu.

Sotva jsem se přiblížil k ostatním, hned jsem poznal, že je už Ebidramon stihl informovat o událostech v Grauworru i mých zjištěních o nebezpečných skládankách, ničících životní sílu. Prostor kolem účastníků setkání byl cítit napětím, neklidem a obavami. Všichni zachmuřeně mlčeli - dokud jsem se neobjevil.

Ledva jsem tam dorazil, sesypali se na mě. Sice jenom slovně - fyzicky se ke mně přiblížit by se nikdo neodvážil - ale i tak to bylo nezvyklé a nepříjemné. Jsem raději, když mě nechávají spíše na pokoji. A oni tohle. Ó, Rungu, Vládče světů!!!

"Cos to dělal v tom Grauworru? Kuješ s rodinkou něco?" obořil se na mě Tiernes pěkně zhurta.

"Vysvětli nám, jaks to myslel s tím ničením životní síly!" žádal gryf Cyrian. Tapechar přizvukoval: "To přece není možné!"

"Kde máš Miliu?" ptal se Ebidramon, který si okamžitě všiml, že se mnou má milá není.

"Opravdu ovládáš magii principů?" vyzvídal Laihir jménem Akbar. Z jeho tónu i myšlenek bylo znát, že si nedovede ujasnit, kterou odpověď by na svou otázku chtěl slyšet.

Klisna Oistrighotta, jejíž složité jméno si pořád nejsem s to správně zapamatovat, přidala svou trošku k totálnímu mumraji: "O čem chceš mluvit s Ebidramonem? Neměli bychom to slyšet všichni?"

Takhle se navzájem překřikovali jako hejno nějakých bláznivých hus a každý chtěl to své slyšet jako první. To je teda přístup. Jestli to není ironie, že právě oni mě chtějí učit, co znamená rozumná diskuze a diplomacie. Pche! Hádejte se jako báby na trhu, tím se situace určitě vyřeší.

Mlčel jsem, dokud jim nedošlo, že na mě jejich jekot neplatí. Ignoroval jsem je tak dlouho, než se všichni uklidnili a s různě hlasitými povzdechy se usadili do obvyklého kruhu. Místo po Ebidramonově pravici zůstalo zase prázdné - ještě nemáme zástupce předsedy. Tedy přesněji - opět ho nemáme. Tahle pozice má překvapivě vysokou úmrtnost. Fakt se Gligrovi a Tiernesovi divím, že se na ni tolik cpou.

"Ještě nejsme všichni," zkonstatoval Ebidramon, jakmile se všichni utišili a on přelétl pohledem celý kruh. Spočinul rubínovýma očima na mně. "Kde je Milia, Wardlaku?"

"Brzo přijde."

Cyrian po mém levém boku se lehce zachvěl a střelil po mně vyplašeným pohledem. No jistě. Byl mi ze všech nejblíž a tak lépe než ostatní cítil ten chlad v mém hlase, i zlověstnou auru, která mě obklopuje pokaždé, když jsem naštvaný. Cyrian není žádný zvláštní zbabělec, ale přesto měl sto chutí ode mě ucouvnout. Budiž mu přičteno ke cti, že to neudělal.

Vnímavý Ebidramon přivřel oči a ptal se dál: "Co se stalo?"

"V lese nás přepadl Srponoš," přiznal jsem neochotně. Co je Ebidramonovi po tom? Není jeho úkolem hlídat každý můj krok.

Členové Rady naklonili hlavy směrem, kterým ležel Šerý hvozd. Draci, gryfové, Oistrighottka i Laihir hlasitě sykli a otočili se zpět ke mně s krajně pohoršeným výrazem. Vycítili stopy magie, kterou jsem použil. Té, pro niž jsem všude dodnes zatracován.

"Bylo to nutné?" zahřměl Ebidramon přísně. Ostatní se přikrčili, já se ale nebál ani za mák. Mohl bych červeného draka zabít, kdykoli by se mi zachtělo, jako by nebyl víc než ještěrka. Proč bych se od něj měl nechat zastrašit, že?

"Bylo," ozvalo se zničehonic za mnou. Milia. Právě dorazila a bez okolků si sedla vpravo vedle mě.

"Zachránil mi život," prohlásila Milia zvýšeným hlasem, aby ji každý slyšel, a tónem, který nepřipouštěl spekulace. Umlčela i rýpala Tiernese. Však je taky mnohem víc pravá hyera než on.

Ebidramon správně poznal, že dál rozebírat dané téma by nebylo rozumné, a přeladil. "Dobře, takže k věci, když jsme konečně všichni. Nejprve k hlasování…"

Dál jsem neposlouchal. Volba nového zástupce předsedy Rady šla mimo mě. Koho mám jako volit? Gligra, který mě otevřeně nenávidí? Pche. Mám svou hrdost. Ještě by si myslel, že se mu snažím lézt do zadku, a opovrhoval by mnou ještě víc než teď. Nebo snad Tiernese? No to snad ne. Leda že bych ho chtěl brzo vidět mrtvého. Hmmm, zajímavé pomyšlení. Někdo tak neschopný jako on by se na pozici smrti dlouho neudržel. Vždyť jako mág stojí za starou belu. Ten cvok nemá žádnou soudnost. Beztak chce být Ebidramonova pravá ruka, jen aby se mohl vytahovat, nic víc v tom není. Prestiž člena Rady už mu nestačí, chce víc. Vůl.

Vtom do mě Milia drcla loktem. Hlasování už začalo.

Gligr povstal. "Gligr, syn Turealuxe z Jiskrné a Divy z Horských luk."

To je snad poprvé, co slyším jeho hlas. Mám co dělat, abych se nerozesmál. Vždyť má hlas skoro jako mládě, ne jako mnoho tisíciletí starý drak! Samozřejmě hlasoval pro sebe. Už mnoho let o té pozici sní. Představuje totiž vrchol vší ctižádosti. V celé Šerii už stojí výš jen sám Ebidramon, a bude tam stát, dokud bude živ. Gligr ví, že s rudým drakem se měřit nemůže, takže na souboj ho určitě nikdy nevyzve. Ale pravou ruku by mu dělal moc rád. Mimo jiné i proto, že pak by byl výše postavený než já a mohl by mě komandovat. No jo, chlapče, jen sni dál.

Potom povstal Tiernes. "Tiernes, syn Tauquose, lorda z Vlčínova."

No ne, fakt? Lord? Vsadím ocas, že jestli Tiernes tu pozici nezíská, stane se z něj otcovrah. A on ji nezíská. Vyhraje Gligr - Tiernese by mohl volit jen někdo na hlavu padlý, a takových tu moc není, když se nepočítá Tiernes sám. Tiernesi, Tiernesi, vidím ti až do žaludku. S otcem ses nepohodl, tak chceš vyšší post, abys mu vytřel zrak. Když neuspěješ, budeš zhrzený a uražený a budeš si chtít dobýt moc jinak. Snad aspoň vyzveš staršího lorda na souboj a pokusíš se vyhrát čestně. Snad se neuchýlíš k něčemu… nesprávnému. Jed, nebo kletba. Mladý Tiernes se nestane lordem a pánem na Vlčišti, dokud jeho otec žije. A hyery věkem neumírají…

Hlasů přibývalo. Jak jsem čekal, téměř všechny byly pro Gligra. Tiernes byl s každým dalším hlasem zarudlejší. Vřel v něm vztek. Gligr se naproti tomu jakoby nafukoval.

Milia povstala. "Volím Gligra."

A jsem na řadě. Co teď? Neohnu se a neohnu. Ať si myslí, co kdo chce.

Zůstal jsem sedět. "Zdržuju se hlasování."

Tiernes se naježil. "Protože chceš to místo sám, co?"

Zpražil jsem ho vražedným pohledem, který mu stačil. "Drž hubu," jsem ani nemusel dodávat.

Kolo se završilo, poslední hlasoval Ebidramon. Také se vyslovil pro Gligra, má rozum. Kdyby náhodou zemřel předseda dřív než jeho zástupce, stal by se zástupce automaticky hned předsedou. Ebidramon je zodpovědný a nikdy by neriskoval, že by vláda v Šerii padla na Tiernese. To by byl totiž její konec.

Gligr povstal znova, tentokrát jako oficiální nový zástupce předsedy. Tiernes hned vyskočil taky, nikoli však jako první gratulant. Sebral se a odešel. Tohle bude muset rozdýchat. Nebo už vyráží domů, na střet s otcem? Neměl bych něco udělat, třeba ho zastavit, než se dopustí vraždy? Rovný souboj to asi nebude… Tiernes v nich nebývá úspěšný.

Bhûmrr, liškodlak a služebně nejmladší člen Rady, jediný hlasoval pro Tiernese. Odešel taky. Hmmm. Zvláštní. Neměl bych zastavit spíš jeho?

Nakonec jsem to nechal být. Není to moje věc. Jestli ti dva někoho zabijí, jedno koho, je to otázka jejich svědomí. Mě se to netýká - tedy pokud by je za to třeba neodsoudili k smrti. Jako oficiální šerijský kat bych to dostal na starost já.
Mám jiné priority. Teď bude čas o tom začít. Ach jo, nerad přiznávám, že se něčeho obávám. Ale nedá se nic dělat, vědět to musí.


"Ehm, Ebidramone?" začal jsem.

Bestiář - 18. Mučení

11. července 2014 v 16:02 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 18 Mučení

Pokaždé, když mě zahltí vztek, má síla se znásobí. Zrůda ve mně se probudí a běda každému, na koho by padl její hněv. Rungská moc, kolující v mé krvi, se pak totiž projevuje strašlivým způsobem, jako za starých časů. Rozzuřený jsem nezadržitelný. Neporazitelný. A krutý.

Pokaždé, když něco nebo někdo jakkoli ohrozí moji Miliu, se rozběsním na nejvyšší míru a pak se dějí zlé věci. Ani teď tomu nebylo jinak. Nemohlo být.

Cítil jsem, jak to ve mně narůstá, zatímco jsem plnou rychlostí chvátal směrem, odkud jsem ji cítil. Obrovská, brutální síla, díky které moje tělo podalo výkon, na jaký by se žádná normální hyera nikdy nevzmohla. Viník Miliiny bolesti mi neuteče, ať už to je kdo chce. Hnal jsem se lesem, cestou smetal, prorážel a drtil překážející stromy. Přitom jsem cítil a věděl, že ze mě něco padá. Zábrany. Veškerá tak pečlivě nacvičená a vštípená civilizovanost a sebeovládání šly do háje a ještě dál; začalo mi být zcela jedno, co je a není správné. Jako kdysi, zase pro mě bylo dobré jen to, co jsem chtěl, můj cíl. Zachránit Miliu a ztrestat toho, kdo se opovážil jí ublížit. Jakýmkoli způsobem.

Milia bolestně vyla a já už byl skoro šílený. Naštěstí to netrvalo dlouho. Ačkoli jsme od sebe původně byli vzdáleni mnoho mil, protože při stopování kořisti jsme se od sebe poněkud zatoulali, dík mé rychlosti jsem byl na místě činu dřív, než minulo čtvrt minuty.

Vřítil jsem se tam a potom už šlo vše ráz na ráz. Milia ležela bezmocně na zemi, krásný kožich celý zježený. Ve vzduchu visel pach její krve. Útočníkem byl Srponoš, podivný typ démona, mající zčásti podstatu stínu, ale pocházející z Rexodlaků, čili normálních živých tvorů. Temných tvorů. Srponošové jsou velmi nebezpeční a obávaní. Ne však mezi Černočepely. Jakmile grázl spatřil mohutného Černočepela v celé parádě, hrozně se vyděsil. Odskočil od mé družky a pln hrůzy se dal v útěk. Tedy pokusil se. Bezúspěšně.

Se zavrčením jsem na něj skočil takovou rychlostí, že jsem ho popadl dřív, než se vůbec stihl pohnout. Moje mysl však byla ještě rychlejší než moje tělo - vrhl jsem ji do té jeho jako zlé kopí, které se hladce zařízlo právě tam, kde to bolí úplně nejvíc.

Takového kvílení běžnými metodami mučení nedosáhnete. Ničím jiným tak nezničíte něčí duši. Černočepelský dar je takovým postrachem právě kvůli tomu - kvůli TOMUHLE. Duše je totiž to nejcennější, co každý živý tvor má. A je také nejcitlivější. Naše specifická schopnost snadno napáchá na duši nevratné škody a umí ji i zcela zlikvidovat. Navždy. Obvykle se ale spokojujeme s mučením a trvalým zmrzačením. Jsou rány, které ani magie nevyléčí…

Srponoš v agonii řval a jeho mrzké duši přibývaly šrámy. Kromě nesmírné zuřivosti, která mnou cloumala, jsem pocítil i dotek další emoce - potěšení. Jako každý mého rodu, i já jsem vlastně sadistický, a to, že se normálně ovládám, neznamená, že tyhle věci cítím jinak než dřív. Se slastí jsem se zařízl ještě hlouběji. Srponoš se přede mnou svíjel a trpěl tím nejhorším způsobem, jaký vůbec existuje. Milion smrtí nemůže takovou bolest vyvážit. Zatímco on zažíval nevýslovné utrpení, já se z toho radoval. Bylo to tak normální, tak přirozené.

Pohroužen do mučení a ničení nepřítele jsem skoro ani nevnímal Miliino zajíkání. Jen malá část mého já ho postřehla a pozastavila se nad ním. Nebyl v něm ani tak strach, spíše zděšení, smutek a lítost. V opojení jsem málem zapomněl, že jsem vlastně nechtěl, aby mě takhle Milia viděla. Tuhle svoji stránku jí ukazovat nechci. Nemohla by ji pochopit.

Něco na mě křičela, skoro jsem ji neslyšel přes Srponošův řev. Najednou už jsem se necítil tak dobře. K čertu s tím! Bez nadšení jsem začal couvat z duše své oběti a dával si při tom na čas. Zpola jsem váhal a vzpouzel se, měl jsem chuť proces dokončit. Utnout to takto předčasně by bylo jako utnout předčasně sex. Byl jsem v pokušení dovést trýznění Srponoše až do konce, ke kterému už nebylo daleko. Už jsem to skoro udělal.

Jenže Milia mi zničehonic skočila kolem krku. V lidské podobě a celá nahá. "Tak už ho nech!"

Zavrčel jsem a ohnal se po ní, sotva stihla ucuknout, jinak bych ji kousl.

"Prosím," zašeptala a oči se jí leskly slzami.

Zase ta odporná rozpolcenost - na zlomek vteřiny jsem ustrnul zcela zmaten a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem zrovna v nejlepším a celé to přímo volalo po dokončení. Udělal jsem to už tolikrát… Tak starému, tak zakořeněnému zvyku se nesmírně těžko brání, navíc když je přirozený jako dýchání. Úplně jsem se zachvěl zoufalou touhou - potřeboval jsem to. Tak moc.

Jenže tu byla ona. Stála tu přede mnou a plakala. Netroufla si ke mně znovu přiblížit. Jen ke mně nešťastně natahovala ruce v gestu… Čeho? Prosby? Varování? Grrr. Někdy lituju, že jsem tak komunikačně tupý. Neumím druhým naslouchat a rozumět.

Co je víc?

S povzdechem jsem pustil Srponoše se svého myšlenkového sevření a vzápětí jsem mu ukousl hlavu a zahodil ji. Jeho tělo se rázem rozplynulo a těžce pochroumaná duše odlétla. Přežila.

Proměnil jsem se zpátky do lidské podoby a přičaroval si oblečení. Na Miliu jsem se ani nepodíval. Jen jsem ji někde za sebou slyšel tiše vzlykat.

"Musíme na tu poradu," ucedil jsem nerudným tónem a nečekaje na ni jsem se prostě přemístil. V jediném okamžiku jsem zmizel z lesa a objevil se asi o tisíc mil dále, poblíž schůzového místa Rady. Ubrečenou, poraněnou Miliu jsem prostě nechal samotnou v lese.

Vykročil jsem na schůzi a skřípal zuby. Proč mám takový vztek?

O chvíli později jsem se najednou zastavil a nakrátko přestal dýchat.

Proč si připadám tak mizerně? A to, co cítím… Je to lítost? Proč?

Oklepal jsem se a se zavrčením zase vykročil.


Do hajzlu s tím vším!

Bestiář - 17. V lese

10. července 2014 v 14:21 | Adarra |  Bestiář - kapitoly
Kapitola 17 V lese

Miluju šerijský Velký hvozd. Oficiálně se jmenuje Šerý. Kdysi pokrýval skoro celý kontinent, a i dnes je obrovský, ačkoli nemalou část své rozlohy dávno ztratil. Šerie byla na počátku mnohem divočejší, než je nyní - potom však přišli Laihirové, gryfové, skřeti a po nich lidé. Zejména poslední zmíněná skupina se na vzhledu země významně podepsala. Je zřejmě dáno samou lidskou podstatou, že se s nezkrocenými lesy moc nekamarádí. Kácí a kácí, a nebýt draků a gryfů, kteří jsou mocní a ve svých zásadách neoblomní, káceli by ještě mnohem víc. Lidé jsou odvěkými nepřáteli lesa, a kam vlezou, tam po nich zbyde holá pláň.

Já mám tedy ale fakt co říkat, vzhledem k tomu, co na místech, jež jsem poctil svojí nadvládou, zbylo po mně.

Každopádně mocní šerijští tvorové dovolili lidem vymýtit jen tolik lesa, kolik opravdu potřebovali, aby měli suroviny a prostor k životu. Další mýcení je přísně zakázáno a trestá se smrtí. Velký hvozd je pýchou Šerie, poslední loveckou baštou všeho dravého a svobodného. Místní nadpřirození si ho cení. Žádný div, že jej chrání.

Sotva jsme vyběhli z Irtai-Varmanu, vzali jsme na sebe, Milia i já, zvířecí podobu. Sice jsme byli dosud blízko domů a někdo nás mohl vidět, ale na tom nesešlo. Lidé o naší podstatě dlaků vědí. A při naší moci nás nemohou nijak ohrozit, ani kdyby chtěli. Občas se někdo takový najde, komu se naše zvířecí stránka příčí. Dokud se zdržuje otevřeného odporu či útoků, držíme se zpátky i my. Pár zapřisáhlých nepřátel dlaků si ovšem nedalo říct a skončilo v mém žaludku. To byly ale krajní případy, nebylo jich moc.

Milia je ve své hyeří podobě snad ještě hezčí než v té druhé. Jako každá hyera druhu Grauwulf má uhlově černou srst a stejně zbarvená brka na křídlech. Přesto není obyčejná a i nezasvěcenec by ji mohl snadno rozpoznat. Na několika místech má totiž krásně jasně zlaté chlupy, trochu na uších a kolem očí, na bradě, na lopatkách i nad předními tlapami. Taky konec ocasu má zlatý, a konce nejdelších per také. Je nádherná. A jedinečná.

Já žádné barevné znaky v srsti nemám, jsem prostě černý. Jako samec mám mírně robustnější stavbu těla a jsem malinko větší. Podobně jako Miliu by mě ale mezi ostatními místními hyerami šlo lehce určit, mám totiž rudé oči, v obou svých podobách. Je to tím, že jsem Černočepel. Běžní Grauwulfové mají v hyeří podobě oči ostře žluté nebo nanejvýš do oranžova.

Nejprve jsme si dali závod. U prvních stromů jsme toho nechali a z legrace jsme se trochu poprali. Samozřejmě bez použití zubů. Jen jsme se navzájem pováleli po zemi a po sobě. Potom se Milia vznesla a krouživými nálety mě lákala taky nahoru. Vyrazil jsem za ní a málem ji srazil. Do lesa jsme vletěli jako dvě rozdivočená chlupatá tornáda. K nejlepším lovištím je to kus cesty, proto tam většinou raději letíme, než běžíme. Je to rychlejší. Milia má soutěživého ducha, já ostatně také, takže když jsme spolu, neobejde se lov bez blbin. Pokud na ně máme čas. Bohužel si nikdy nemůžeme dát čestný souboj, protože já mám díky svým přehnaně mocichtivým předkům příliš velikou sílu. V jakémkoli zápase bych Miliu naprosto rozdrtil.

Brzy jsme okraj lesa nechali daleko za sebou. Šerý hvozd se pod námi rozprostíral do všech stran jako nekonečné zelené moře. Tvoří ho stromy listnaté i jehličnaté rostoucí v dokonalém souladu, mezi nimi spousta úplně jiných rostlin, mnohé ještě vyšší než samotné stromy. Žádné místo nevypadá stejně jako jiné a všechna jsou krásná.

Milia navrhla jižní směr, tak jsme se tam vydali. Klesli jsme níž a nakonec přistáli na jednom z míst, kde byla klenba stromů protrhaná a bylo možno proklestit si cestu až na zem. Nedaleko byla slavná Stříbřitá jezírka. Napájejí se z léčivého pramene a jsou plná kouzelných ryb. Žádnou z nich nespatřilo oko smrtelníka.

V okolí se to hemžilo zvěří. Milia laškovně poskočila, drcla do mě a z její mysli jsem uslyšel: Východ, nebo západ?

Západ, pomyslel jsem si. Drcla do mě znovu jako hravé mládě do sourozence. Tak já si ho beru, opáčila vesele a vítězně na mě vyplázla jazyk. Mrška jedna, není to poprvé, co mi vyfoukla loviště. Nevadí, však já jí to nějak vrátím. Nechal jsem jí západ a sám šel k východu. Zachytil jsem stopu, která působila zajímavě. Hm. Dariery mají zrovna mladé. To bude pochoutka.

Byl to dobrý lov. Skončil jsem tak plný lahodného masa malých darier a co líp, jejich vyhlášené osvěžující krve, až mě z toho popadla málem euforie. Šel jsem se napít vody, abych si spláchl tlamu, a z myšlenkového napojení na Miliu jsem cítil, že má milá se právě krmí vzrostlým melebem, o polovinu větším než ona sama. Melebí maso je dobré, ale proti darierám chutná jako by bylo ze sto let staré chromé krávy. Milia vycítila moji zlomyslnost a tiše zavrčela. Máš, co sis vybrala, řekl jsem jí.

Uvelebil jsem se u potoka a v klidu čekal, až Milia dojí a připojí se ke mně. Slunce stoupalo a poledne už nebylo daleko. Měli jsme na plánu tu pitomou poradu, a já pak musím ještě mluvit s Ebidramonem. To, co mu řeknu, ho určitě vyděsí. Ale říct mu to musím.

Byl bych snad usnul, ale zničehonic mě vzburcoval Miliin výkřik. V hlavě mi zněl přímo ohlušivě, ušima jsem ho slyšel spíš zdálky. Potom ke mně dolehla její bolest a kdesi v hrudi se mi všechno sevřelo.


Rázem nic jiného neexistovalo. Vrhl jsem se vpřed.

Kam dál